Marie Claire Blais (1939) debutovala už ve svých dvaceti letech románem Krásné zvíře (La Belle Bete). Ve Francouzském institutu četla ze svého románu z roku 1965 Jedna sezóna v životě Emanuela (Une saison dans la vie d‘Emmanuel). Přestože patří k nejvýznamnějším současným québeckým autorům, v českém překladu se představila zatím jen ve výboru Pět kanadských novel z roku 1978 a prózou Rukopisy Pavlíny Archandělské.

Knihu Jedna sezóna v životě Emanuela napsala autorka v 60. letech. Postavou, která v ní určuje chod rodiny a stará se o děti, je babička Antoinette předávající malému dítěti, budoucímu básníkovi, svou schopnost jazyka. Učí ho lásce k příběhům a k imaginaci jen tím, že mu vypráví. "Je to prostá žena, žádná intelektuálka, ale takhle nějak vzniká v člověku literatura."

Marii Claire Blais tvrdí, že dnes žijeme ve zcela jiném vesmíru, který proměnila modernost, média a atrakce, jež na nás dennodenně útočí...

"Lidé začali žít hodně osaměle, dokonce i uvnitř vlastních rodin. Nemají na sebe čas jak kvůli práci, tak pro samá rozptýlení. Rodiny se snadno rozpadají. Na druhou stranu se změnila situace mezi manžely, muži začali brát rodinu mnohem vážněji a zodpovědněji a více se podílejí na jejím chodu. I dnes však najdete takové babičky, které vám něco podstatného dávají do života, a proto je i obraz babiček ve všech kulturách tak významný. Ony na vás mají více času než rodiče a vztah vnoučat k prarodičům může být leckdy velmi těsný."

Dnes píše o světě, v jakém žije. Vypráví o úzkosti a strachu z terorismu, z válek, z toho, co se na nás stále valí z médií. Také píše o lidské důstojnosti, které lidstvo nakonec v dějinách dosáhlo, ale zároveň si mnohem více než kdy předtím uvědomuje, kolik lidí na světě musí žít bez ní.

"Člověk je dnes hrozně osamělý, jako nikdy nebyl, a přesto se stále snaží nějak změnit tenhle svět, ačkoliv přišel o tolik iluzí."