Homme to dělá už od roku 1998, kdy vydal kolekci se stejným názvem, jako je název kapely. Zosobnil v ní styl nazvaný stonerrock, tedy návrat ke kořenům tvrdé hudby šedesátých a sedmdesátých let. Často se při něm používá starých studiových technologií, aby byl výsledný dojem co možná nejvěrnější.

Nové album Queens Of The Stone Age nazvané Lullabies To Paralyze je jakousi esencí rocku, výtažkem těch nejchutnějších a současně nejpoctivějších šťáv. Může to znít, pravda, trochu pateticky, ovšem tahle parta profiluje rockový archetyp a současně ignoruje jakékoli stylové konexe. Díky tomu si vytvarovala formu zcela nezávislou, přitom vzhledem k použítí "stavebního materiálu" nesmírně osobitou.

Nová deska není lepší ani horší než předešlé tři. Pod Hommeovou taktovkou hudebníci atakují posluchačovy sluchovody jednoduchými, přitom velmi drsnými kytarovými riffy nejasného původu, často rozmařile psychedelického.

Síla téhle desky není v jednotlivých kompozicích - jednoduchých, leckdy až banálních, tříakordových. Snad maximálně tři stojí za řeč. Její tlak přichází s provedením. Kapela je totiž nesmírně svobodná a podle způsobu prezentace je patrné, že se několikrát dostala do situace, kdy byl původní motiv tak rozjetý, že jí se prostě chtělo na dané téma improvizovat, a tak to udělala.

Deska Lullabies To Paralyze potvrzuje, že žádná jiná kapela nehraje tak jako Queens Of The Stone Age. V tom je její hlavní klad.
Queen Of The Stone Age: Lullabies To Paralyze
Universal Music, 62:44