Zdenka Mertu (1951) vnímají mnozí jen jako skladatele z oblasti pop music, ale to je zkreslený pohled. Merta je absolventem varhanní hry a kompozice na pražské Státní konzervatoři a stáží v oboru skladby na pražské HAMU, v Německu, Velké Británii a USA. Jeho skladatelský typ nelze vřadit jen do jednoho hudebního proudu, od 80. let se věnuje jak populární, tak i tzv. vážné hudbě. Je právě tak autorem šansonů a muzikálů jako komorní a symfonické hudby, baletu Casanova, uváděného Laternou magikou, a operety Ferdinand. Ke kompozici opery směřoval dvacet let, přičemž svou představu opery tříbil studiem klasických i soudobých děl i operních inscenací. To je třeba připomenout těm, kteří nad jeho operou mávají rukou jako nad dílem "toho popíka".

Podstatnější však je, že Merta umí napsat hudbu, která má dramatické gesto a melodický nápad, a ví, jak pracovat s hlasem, ať již sólovým, či sborovým. Navíc zkušenost s prolínáním žánrů (včetně muzikálu) dokáže využít jak v hravé persifláži až obsedantně vlezlého valčíku, tak i v působivě napsaných sborech, o barvité instrumentaci orchestru nemluvě. Jeho hudba není vymyšlená od stolu, ale je nositelkou emoce. Možná někdy až na hranici líbivosti, ale to je otázka toho, co kdo od opery očekává.

Problematické libreto

Problém La Roulette tkví v libretu a částečně i v inscenaci. Opera se zmítá mezi konkrétním příběhem vztahu Víta a Sáry a snahou o surrealisticky vršené vize. Mošovo libreto až příliš často ulpívá na slovních klišé, mísí banality s "filozofickými" výrazy ve všeobjímajícím vzduchoprázdnu. Inscenace nepostrádá sugestivní momenty, scéna Daniela Dvořáka vytváří prostor pro metaforické uchopení rulety jako roztočeného kola lidských osudů, ale surrealistické vize jsou často zatěžkané konkrétním provedením. Plující ryby ze světelné projekce jsou šťastnějším řešením než hejna růžových pštrosů a panáčkujících modrých koní v poněkud naivním baletním provedení.

Přesvědčiví pěvci

Velmi dobře si s La Roulette poradili protagonisté - Maria Haan postihla pěveckou lehkostí jak křehkost zjevu, tak i vnitřní sílu Sáry. Tomáš Černý byl přesvědčivým Vítem po stránce pěvecké, herecký výkon strádal jistou toporností, což padá i na konto režie, která mu naordinovala statické pózování "z očí do očí". Svých rolí se dobře zhostili i Jana Štefáčková (Sharon) a Bohuslav Maršík procházející dějem v několika podobách.

Hledání soudobé opery

Surrealistická opera je pro inscenátora oříšek a Moša má za sebou zatím jen operní režisérský debut s Giordanovým André Chénierem na brněnské scéně, takže zvládnout náročnou představu autorského tandemu na scéně Státní opery se mu zdařilo - při zmíněných nástrahách libreta - jen napolo. Na dobře znějícím orchestru, na premiéře vedeném zkušenou rukou Františka Drse, byla znát příprava, kterou dílu věnoval dirigent Bohumil Gregor, lepší a jistější mohl být výkon sboru.

Při všech výše uvedených výtkách je na světě opera, která se může zařadit po bok Smolkova Nagana, Viklického Faidry a Máchova deníku či Klusákovy Zprávy pro akademii a Bertrama a Mescalindy. Každé z těchto děl vnáší do operní formy svou představu. A to je dobře, protože má-li opera žít, musí hledat svou podobu. Mertovo hledání nedopadlo nejhůře a má šanci uspět i u diváků.

Zdenek Merta: La Roulette
Libreto a režie Stanislav Moša, hudební nastudování a 1. dirigent Bohumil Gregor, dirigent premiéry František Drs, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Jan Růžička, sbormistr Adolf Melichar, choreografie Vladimír Kloubek. Světová premiéra 17. 3. 2005 ve Státní opeře Praha