Hlavní obsah

Nuda skupiny Doves léčí

Právo, Jaroslav Špulák

Členové manchesterské formace Doves nahráli v roce 2000 jednu z nejlepších desek posledních let. Debut Lost Souls ukrýval rafinované melodie i neobvykle chladnou a tajemnou atmosféru. Na následujícím albu The Last Broadcast (2002) si statut udrželi, odrazili se od debutu a nepřekročili únosnou hranici sebeopakování.

Foto: Vratislav Konečný

Stolečku, prostři se! vlevo a Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Článek

Čerstvá deska se jim v tomto ohledu vymkla z rukou. Jestliže ale přijmeme s polozamhouřeným okem pravidlo, že opakování vlastní zaklínací formulky není tak trestné jako opisování od jiných, nalezneme základní útěchu a nakročíme k finální spokojenosti.

Doves jsou symbiózou náladotvorných zvuků Radiohead a The Verve, spřátelených britských skupin. Ve stejné "škole" vymýšleli vlastní podobu, a především ledově rozervanou náladou se dokázali od jmenovaných oddělit.

Aktuálka Some Cities ale už neoddělila staré Doves od nových. Co naplat, že skladba The Storm evokuje čáry máry fuk formace Pink Floyd, když ta jimi už ovanula kdekoho. A co na tom, že kompozice Black And White Town má klima popsoulových písniček šedesátých let, když odtud se již bralo také.

Teprve konec desky napovídá, jakým směrem by se mohla příští cesta nyní poněkud ztracené trojice ubírat. Vrcholný albový moment v podobě závěrečné kompozice Ambition je hluboce melancholický a přitom obrovsky zvučný. Paradox na konec. Přes všechny výhrady je Some Cities ucházející album, nadprůměrné v dnešní celosvětové produkci. Tak léčí nuda.

 Doves: Some Cities

EMI, 46:56

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám