To si psal Ladislav Klíma (1978-1928) 29. prosince 1921 a je v tom obsaženo jeho postavení v české kultuře, přestože dnes o jeho iniciační a provokativní roli těžko pochybovat: kdo za něco v české literatuře stojí, musel či musí se nějak s Klímou vyrovnat či vyrovnávat. Nepominutelná postava, na níž si kdekdo láme intelektuální zuby.

Nakladatelství Torst s téměř desetiletým odstupem od Velkého románu vydává pod názvem Mea jako druhé (z připravované šestisvazkové edice) Klímovy deníkové zápisy, to nejvlastnější pro-sebe-psaní z let 1909-1928. Prodleva byla způsobena nejen náročností redakční práce, ale také nutností podpory finanční a tak - rád - činím výjimku z pravidla, že o sponzorech knih se obvykle nezmiňujeme. Další svazek Klímových Spisů (podobně jako následující, korespondenci, která pod názvem Hominibus vyjde za rok) významně podpořila - vedle Nadace Český literární fond - Česká spořitelna. Půvab klímovský, když Klíma sám téměř nevydělával, natož aby spořil...

A nemohu nezmínit editorku Eriku Abrams, bez níž by Klíma zůstal odkázán na nesoustavná nadšenecká vydání různých obvykle komolených fragmentů či jednotlivostí. Ve Francii naturalizovaná Američanka se prý začala učit česky kvůli Klímovi, a jak se k němu dostala, asi nikdy neprozradí. Jazykovým nadáním a zájmem se během let stala jednou z nejvýznamnějších překladatelek české literatury do francouzštiny, uvedla do ní mj. Weinera, Hejdu, Hanče, Holana, Blatného, Hiršala, překládala Koláře, s nímž se přátelila, a především díky její péči je dnes francouzsky vydán téměř kompletní Jan Patočka. Podobně je to s Klímovými Spisy - ty vycházejí v Paříži ve stejném pořadí jako v Česku, ale ještě s předstihem (byť se stejnými problémy s financováním projektu). Její obdivuhodná práce nemá, myslím si, obdoby - Klímův původní text je například plný němčiny, kterou editorka také ovládá, a všechny pasáže i jednotlivá slova pečlivě převádí do češtiny; vychází přitom důsledně z rukopisu. Takovou práci obvykle dělají léta týmy vědců.

Co o Klímovi samém? Snad z rovněž obsáhlých a pečlivých vydavatelských poznámek vzpomínku Klímova nejbližšího přítele z gymnaziálních let v Domažlicích Jiřího Hoetzela (byl tvůrcem první ústavy Československé republiky). Ten v nekrologu v deníku Tribuna v roce 1928 psal:

Ladislav byl příkladným společenským nešikou, ještě prý větším než já. Záhy se u něho projevovala snaha lišiti se od svého okolí. Nedbal svého zevnějšku, klátil se při chůzi, chtěl žíti způsobem co nejprimitivnějším, dostával úřední rozkazy, aby se dal ostříhat a vůbec zušlechtit. Utíkal před falešnou kulturou, jak říkal. Volil k tomu i prostředky, které se mi zdály podivnými: nemyl se třeba celý týden i déle, chválil mi výhody, jíme-li po způsobu psím. Snažil se vůbec vyhnati ze sebe "kulturního člověka". Jednu dobu, tuším jako kvartán, oddal se k tomu konci pití kořalky, a zvlášť si liboval v rumu-čertu, jak říkali v Domažlicích.

Ladislav Klíma:

Sebrané spisy I 

Mea

Torst 2005

912 stran, cena neuvedena