Postavu skřítka jsme viděli už v jeho prvním celovečerním filmu Pražská pětka v povídce Směr Karlštejn a byl to skřítek potvora a poťouchlík. Však se s ním také v následujících letech Vorel rozešel a natočil Kouř, hodně rozzlobený Kamenný most a naposledy diváky velmi dobře přijatou Cestu z města. Z té vzal nyní vesnickou rodinu Bolka Polívky a Evy Holubové, přestěhoval je do města a rozehrál s nimi groteskní příběh, do něhož po letech opět vstupuje skřítek: tentokrát ovšem jako laskavý mužíček, příslib naděje, že ne každý krajíc musí nutně dopadnout na tu namazanou stranu.

Návrat a vzestup

Návraty bývají ošidné a do jedné řeky, jak známo, dvakrát vstoupit nelze. Vorel ovšem mezitím vystoupal do plné dospělosti profesionála a svůj návrat k žánru grotesky i návrat grotesky na filmové plátno zvládl na docela nové úrovni s možná až nečekanou jistotou.

Vystavěl jednoduchý, přímočaře vedený příběh s řádkou dobře čitelných podtextů a podtónů. Strhujícím tempem vtáhne diváka do rodiny, o níž razantně a s nadsázkou vypoví během ranních rituálů včetně cesty do práce prakticky vše podstatné.

Otec - řezník a zároveň poživačný milovník mladého masíčka nejen na kuchyňském stole. Matka - pokladní v hypermarketu, které až ohrožení jejího rodinného hájemství připomene, že je stále žena, navíc odhodlaná vycenit tesáky, když je to třeba. Syn - řeznický učeň a vegetarián, milovník skateboardingu a vášnivý odpůrce mcdonaldů všeho druhu. A nakonec dcerka - nevinné dítě, jež nenávidí matematiku se stejnou samozřejmostí a zaujatostí, s níž přivítá skřítka. Ústřední rodinu doplňují dobře odlišené a v mnoha případech okouzlující figurky vedlejších postav. Skřítek je moralita, která vede diváky k úvahám o masožravosti i požíračství v obecnějším smyslu slova. Vorel jasně straní věcem přirozeným, neřku-li přírodním, což u něj ostatně není nic nového. Ale zatímco například v Cestě z města často až za uši tahaly dialogy, toporně sdělující moudra, proti nimž člověk nic nemá, ale chce je spíš cítit než slyšet, ve Skřítkovi se právě tohle podařilo.

Moralita bez dialogů baví

Nadsázka, která ke grotesce s přirozenou samozřejmostí patří, brousí hrany tam, kde hrozí kazatelství, řeč zbavená slov prostřednictvím skřeků, vzdechů a heků skvěle doplňuje a ještě koření obrazem navozené situace. Ty by sice co do výmluvnosti a sdělnosti nejspíš stačily samy, ale "ozvučené" je to zábavnější: tahle "skřekovina" má totiž právě tolik nápaditosti a humoru, kolik jí dali jednotliví aktéři.

Jejich volba byla přitom jasná nejen proto, že Vorel použil rodinu z předchozího filmu, ale především proto, že si lze těžko představit někoho jiného na místě mima i herce Bolka Polívky nebo Evy Holubové, která s Vorlem točí odnepaměti a prožili spolu řádku let v pantomimické skupině Mimóza.

Velmi dobrý výkon odvedl Tomáš Vorel ml. v roli syna a rebela s příčinou (jak vidí maso, je mu zle), ostatní mají méně prostoru, ale i Tomáš Hanák, Milan Šteindler, Jiří Macháček Václav Marhoul či sám režisér využili své postavičky k půvabným hereckým etudám. Jen místy se Skřítek trošičku zabrzdí opakováním téhož, ve střední části trošku ztratí tempo, ale celkově je to film, který přináší lehkou zábavu s trochou mravoličnosti i poezie návratů k dětským snům a skřítkům.

Skřítek, ČR 2005
Režie a scénář: Tomáš Vorel, kamera: Marek Jícha, hudba MIG 21, hrají: Bolek Polívka, Eva Holubová, Tomáš Vorel ml., Anička Marhoulová, Tomáš Hanák, Jiří Macháček a další.