Jestliže na předešlých deskách (vydávaných od roku 1995) punkově zurčel, okusil techno, blues, kytarový zvuk i syntetické plochy, tentokrát si vyzkoušel jednoduchost písniček. V hudební historii přežívá pouze povedená písnička, nikoli trendové čachry nebo muzika k reklamám, což je Mobyho specialita. Jako by si to uvědomil a nahrál album, které je písničkami naplněno po okraj.

Bohužel. Nebudeme-li ovšem za součást hudebního hledačství, které v minulosti s radostí vykazoval, považovat objevení středního proudu.

Zůstala mu fascinace širokou škálou zvuků, které nabízejí současné studiové technologie. Aby hudební srdce alespoň trochu tepalo, přidal k nim i party "živých" nástrojů a především vokální posily, z nichž přirozeně vyniká Laura Dawnová, která se na desce prezentuje i jako sólová zpěvačka.

Moby je mužem, od něhož se buď jak buď očekává alespoň minimální experiment. Na albu Hotel jej ale nenabídl. Podsouvá písničky, které jsou tuctové, nevýrazné a mdlé. Písničky, které ani nemusel nahrávat on, jelikož se do nich mohl docela klidně trefit i soused přes ulici, který má kytaru také.

Kromě toho je Mobyho písničková podoba málo uvěřitelná a nesluší mu, neboť je průměrný zpěvák a žádný "hitmaker". Neměl propadat strachu, že po téměř dvaceti miliónech prodaných alb na celém světě jednou prohraje. Nerozklepal by se a dělal dál svou práci.

Moby: Hotel
EMI, 57:26