Schopnost Doyleových pokračovatelů udržovat Holmesův majestát při životě za pomoci "děr v kánonu" bez ohledu na čas i na národnost imitátora je věc obecně známá také u nás: dokládají ji dvě třetiny holmesovské edice brněnské Joty, která v češtině vychází už od poloviny 90. let.

Ale přispěvatel tuzemský, to je i v ní naprosté unikum - snad proto, že starší pokusy Čechurovy či Tafelovy jsou namnoze nesouměřitelné s anglosaskými autory, kteří se případem Holmes stále výtečně baví.

Hlas českého autora tu tedy až nyní obstarává Martin Petiška, skrývající se za svůj pseudonym Martin P. Edwards. Bůh suď proč. Asi nechce být spojován s uměním adaptace a parafráze, představujícím nejvýznamnější část literárního odkazu jeho otce Eduarda, ovšem šaráda s cizokrajným jménem ještě knize automaticky nezaručuje čtenářský sukces.

Se slavným pátračem, který z trýznivé nečinnosti uniká kokainem, podniká Petiška třináct výprav za hranice viktoriánského zločinu. S Holmesem a jeho věrným nohsledem Watsonem zbrázdíme svět od newyorských mrakodrapů, přes Malajskou úžinu až k antarktickým šelfům, jejichž záhadu však podle počestných mravů klasické detektivky hrdina rozlouskne u domácí krbové římsy.

V povídkách buď autor vytváří variace na záhadu zamčeného pokoje, nebo si pohrává s identitou podezřelých, případně podrývá chrám detektivní živnosti tím, že Sherlocka vystaví chandlerovské habaďůře ze strany klienta a čeká, kdy eso prohlédne i tuto manipulaci. Rozhodně nic proti tomu, když se jen nenalévá staré víno do nových pohárů.

Vždyť za pětasedmdesát let Holmesova "života po životě" se přišlo třeba na to, že je to vlastně ufon, že Watson je ve skutečnosti jeho schovanka, a na divanu Sigmunda Freuda dokonce i na to, že Sherlockovu maminku svedl kdysi jeho úhlavní nepřítel v přestrojení za profesora matematiky.

Petiškův Homes ničím zvláštním nevyniká

Ve snaze dostát dobovému útlocitu předlohy a současně nebýt servilně pietní uplatňuje Petiška v prózách své rotariánské zahledění do magie, jenže ani to nedotáhne do kdovíjak originálního výrazu. Vnáší do povídek prohřešky vůči stařičkému páteru Knoxovi nepřiznanými tajnými chodbami, vraždícím Číňanem, ba i vrahounským příslušníkem detektivního sboru, byť v české detektivce má tato tradice jinačí kabrňáky, ale nevytěží odtud nic intertextuálního ani obrazoboreckého.

Problémem Petiškových apokryfů je totiž to, že ničím zvláštním nevynikají - nanejvýš schopností vzdát nápad v půli cesty. Jejich motivy jsou si naopak dost podobné, takže by se na začátku býval uplatnil radikální řez.

Jako každá povídková sbírka má i tato jednotící oblouk: je jím role žen ve zločinu a to, co z ní lze vyvodit pro detektivní praxi, kupříkladu z nánosů prachu v komnatě zamordovaného. Při mudrování o ženách se sice autor přidržuje Holmesových kanonických výroků, že v pohnutkách srdce hledejme semeniště zločinu a že ženy jsou sokyně hodné výšin sebegeniálnějšího intelektu, ale je důležité, jak s těmito pasážemi Petiška nakládá.

Solidnímu detektivkáři by se to nelíbilo: tyto narážky nemají v textu dostatečnou oporu, neboť pak by fabule musela vypadat úplně jinak. Stávají se spíš dojmologií než předmětem doličným a pisatele sunou do role mentora namísto etika. A to už je pořádné vybočení z pravidel, jímž trpí spíš žánr a jeho tvar než neotřesitelný Sherlock.

Mezi postdoyleovskými "kukaččími mláďaty" je tedy to Petiškovo jen o něco málo lepší než pradávné anorganické eskapády polského chemika Golembowicze. A tak asi nejzapeklitější záhadou souboru zůstává otázka, proč byl vypuštěn do světa s tak ledabylou korekturou, jež na každé stránce přesahuje únosné zvyklosti nakladatelské branže v éře diktátu "včera bylo pozdě".

(Autor je literární kritik)

Martin P. Edwards (Martin Petiška) Sherlock Holmes na cestách

Jota, Brno 2004, 256 stran, cena neuvedena.