Píše se rok 1966, seznamujete se s Jaroslavem Hutkou, odjíždíte spolu do Olomouce k jeho rodičům, abyste měli kde bydlet, začínáte psát písničky, pak se přesouváte do prázdného bytu na Vinohradech, kde není ani elektřina, ani plyn. Ráno kradete housky a mlíko před obchody... beatnici... tam vznikly vaše a Hutkovy Pravděpodobné vzdálenostiHospodskej a Hutkou přeložená Dylanova Slunečnice. Zlaté časy?

Setkání s Jardou bylo pro mne velice důležité, pro něj ostatně setkání se mnou také. Tehdy mně bylo osmnáct let, on byl o rok starší a měl asi o tři třídy ve škole víc a já jsem ho považoval za vzdělaného... Ne že bych si dneska myslel, že nebyl chytrej. Za mnohem závažnější a krásnější ale považuji jeho písničky, ať už jsme je dělali spolu, nebo je napsal on sám. Ta jeho Slunečnice ostatně do těch vznešených patří. Ale: dosti bylo Hutky! Dělám teď na svém třináctém albu Post Scriptum.

A pak v osmnácti jste začal skládat první písně, tehdy se tomu říkalo protest songy. Pak se z vás stali folkaři a dneska jste písničkáři? Co vlastně jste vy?

Protest songy mně můžou do dneška bejt ukradený. Tak zvanej angažovanej text jsem napsal v životě asi jen jeden. Jmenuje se to Na pestré scéně politiky a je to stejně až ze začátku devadesátých let. Na konci každé sloky se zpívá: "Voláte Rodina, Pravda a Vlast. Myslíte Prachy a Děvky a Chlast." V té době mě totiž pozval Václav Havel do Vladislavského sálu, abych tam dělal stafáž k jednomu slavnostnímu shromáždění, a tak jsem si říkal: Co kdyby mě sem někdy pozvali i zazpívat, a tak jsem na to chtěl bejt připravenej a mít k tomu příslušnou písničku.

Posloucháte rádio? Jak se vám líbí dnešní populární hudba?

Nejen u nás doma v Čechách, ale i ve světě to ještě snad nikdy nebylo v tomto oboru tak hrozný. Ale zcela přirozeně zase přijde éra inspirovaných melodií a textů. Zároveň si však uvědomme, že ještě nikdy v dějinách nebylo v Evropě líp. Války nehrozej a Česká republika je demokratický stát s nejvyšší životní úrovní, jakou kdy měla. Svoboda slova je tu jako v Hyde Parku, a tak je to potřeba mít pořád na zřeteli a každej den za to zapalovat svíčku.

Na počátku sedmdesátých let písničkářské sdružení Šafrán tak nějak napůl oficiálně fungovalo, vy jste se tam objevoval méně než jiní. Začal jste mizet. Proč?

Moc mi tehdy hraní ani skládání nešlo, neměl jsem na to dost času. Musel jsem živit děti a ty jsem živil těžkou prací v pivovaře, kde jsem rozvážel pivo.

Potom přišla Charta 77 a události kolem. Na začátku 80. let jste s Emilem Pospíšilem nahrál dvě alba, později vyšla v exilovém vydavatelství Šafrán. Jak to období vidíte ze zpětného pohledu?

Ta alba potom vyšla i tady doma u Pantonu, u Bontonu a u Indies Records, ale když jsme to s Emilem natáčeli, dělal jsem už nočního hlídače a času na hraní a skládání jsem měl najednou spoustu. Emil neměl v té době v Praze kde bydlet, a tak přespával u mě v hlídačské boudě, no a tam jsme také pilně cvičili. Hlídačské povolání, to byl zásadní obrat v mém životě písničkáře. Nemohl jsem předtím cvičit na klasickou kytaru a tahat přitom denně tuny piva.

Chce se vám mluvit o vašem exilu ve Vídni od roku 1981?

Pro mě byla vždycky němčina cizí jazyk, i když rodina mé sudetoněmecké babičky měla jen německé školy, a Rakušany jsem považoval za operetní přitroublé vnuky Franze Josefa. Velice brzy jsem ale zjistil, že Vídeňáci jsou skvělej národ, němčina se mi stala v ústech mnoha lidí zvukomalebnou řečí, dále jsem zjistil, že Starej Procházka nebyl žádnej vůl, a deutsche Sprache mi začala vonět třeba po Marlen Dietrich. Začaly se ve mně možná probouzet heimat pudy. Zjistil jsem, že bych v Rakousku mohl spokojeně žít, a také jsem tam tak žil. Pak ale přišel rok 89 a já jsem se vrátil. Takže žiji nespokojeně tady a Vídeň je pro mě už zase cizí město, ale je mně tam, když tam čas od času zavítám - sám tomu moc dobře nerozumím - lépe než v Praze, kde jsem vyrůstal a žil až do svých třiatřiceti let.

Nedovedu si představit, že hrajete a zpíváte ve Vídni verše českých básníků na koncertech pro emigranty... Co jste tam dělal?

Prosím vás - to hlavně! -nezapomínejte na to, že zhudebňování cizích textů a poezie tvoří asi tak třetinu toho, co dělám. Pro mne jsou nesrovnatelně důležitější moje písničky. Ale jo, občas jsem někde zazpíval, ale hlavně to byla spolupráce se Svobodnou Evropou, pro kterou jsem jeden čas psal i všelijaké komentáře, občas Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle. Dokonce jsem pro rakouskou televizi natočil jednu svou písničku v němčině Es war eine schönne Nacht. Mimochodem: verše českých básníků byly pro exil velice důležité. Společnost pro vědy a umění se sídlem v USA financovala vydání mé LP Ve lví stopě právě s těmito věcmi.

Neláká vás, nemáte potřebu zabývat se i prózou?

Už se tak děje. Před nějakou dobou jsem slíbil jedné produkční firmě scénář k filmu. Je to veselá, poetická pohádka pro děti, ale hlavně pro dospělé, s happyendem a jmenuje se to E 55.

A dnes vystupujete? Hrajete vůbec někde?

Sporadicky. Přijedu všude, kam mě pozvou.

Sledujete současnou písničkářskou scénu? Zaujalo vás něco v poslední době?

Mám dojem, že lidi, kteří psali dobré věci, je už nepíšou, a o ničem dobrém novém nevím. Za poslední léta mě zaujalo jen pár starých nahrávek, které jsem neznal.

Trochu mi připadá, že ta vaše takzvaně první generace písničkářů, tedy těch doslova pár, co jste začínali v šedesátých letech, se mezi sebou definitivně rozhádala, ztrácí nadhled. Ale co především: poněkud jste zješitněli.

Trochu ješitnosti není na škodu, ale musí jí být jen trochu, aby to byla spíš hrdost nad něčím, co se snad povedlo. A ať někdo někde sežene scénu a já budu první, kdo řekne, ano, mělo by se to zase zkusit. Já rozhádanej s nikým nejsem. Momentálně.

Co vám po návratu domů vadilo, případně ještě dnes vadí?

Že když tu někdo řekne ANO, musíš se ještě zeptat, jestli myslí ANO-ANO a nebo ANO-NE. Že staří přátelé vám vyprávějí o tom, jak už to není mezi přáteli to, co to bývalo, a pak se vám ti samí ani neobtěžují odpovědět na dopis.