Jeden z nejlepších českých scenáristů Körner shrnul v Krvi zmizelého prakticky všechna témata, jež procházejí jeho bohatou tvorbou (Adelheid, Údolí včel, Cukrová bouda, Svědek umírajícího času, Anděl milosrdenství, Lebernsborn - Pramen života). Jako hlavní z nich vystupuje téma obětí a katů, násilí a odpuštění a nakonec milosrdenství, s nímž jedině se dá přežít.

Příběh matky a dcery začíná v roce 1939 na sovětsko-finských hranicích, kde je těžce raněn a do sudetského lazaretu převezen budoucí otec dívky Dorli (Ester Geislerová). Tu s ním sestra Helga (Vilma Cibulková) počne v onom lazaretu možná už za první temné noci, pro niž lékaři mladíkovi (Václav Jiráček) předpověděli smrt. Životadárné vzplanutí mu zachrání život a přerůstá v lásku doslova až za hrob. Osud Helgy a Dorli pak autor sleduje přes druhou světovou válku, zastaví se u odsunu Němců, v letech padesátých a končí na podzim 1961, kdy Dorli přichází jako misionářka do belgického Konga, zmítaného krvavou řeží po zavraždění premiéra Lumumby.

Freska ztrácí kontury

Příběh je to rozsáhlý, rozmáchlý a v podobě jednoho celovečerního filmu až příliš komplikovaný (uvidíme, jak bude vypadat čtyřdílná verze televizní). Velmi silné chvíle má zejména ve druhé čtvrtině, odehrávající se na konci války, kde všechny její paradoxy, krutosti a následky dostávají další impulsy.

Už od počátku však jako by děj místy tam či onam přeskakoval bez motivace jen z vůle autora (proč byl Arno převezen zrovna do sudetského lazaretu?), postupně začíná působit v zápletkách i jejich vyznění zmateně, pak zase rozbředává do příliš předvídatelných situací. Divák se v něm ztrácí a jen těžko dokáže citově sdílet osudy postav.

Téma žen a dětí jakožto hlavních obětí násilí je vyjádřeno s velkou působivostí i díky tomu, že především obě hlavní ženské postavy jsou vykresleny velmi věrohodně. Méně se dařilo těm mužským - jsou katy, ale zejména v některých případech (Čevora) až příliš jednoznačnými zloduchy.

Milan Cieslar je režijně silný v místech, kde to scénář nejvíc nabízí. Ale tam, kde text v klopotných dialozích a promluvách ztrácí dech, ztrácí ho režisér ještě víc. Nejspíš z bezradnosti si pomáhá mnohdy až směšně působícími scénami (Dorliny představy tatínka), které historickou fresku posouvají kamsi k hranicím podivné duchařiny.

Dobrá kamera a herecké výkony

Kamera Jiřího Macháně nepochybně slouží záměru režiséra vytvořit atmosféru temnoty, celý film je tmavý, mrazivý, ať je jaro nebo zima, noc či den. Spolu se scénami krutostí, násilí a utrpení, které diváky nešetří, však postupně dochází až ke známému efektu, kdy obraz převáží nad vnitřními lidskými emocemi.

Hereckým výkonům dominují obě ženské hrdinky, přičemž Cibulková má roli herecky vděčnější než Geislerová, nicméně nabízenou příležitost využily obě beze zbytku stejně jako Igor Bareš v postavě sice až příliš jednoznačné, ale rozhodně výborně zahrané.

Krev zmizelého, ČR 2005

Režie: Milan Cieslar, scénář: Vladimír Körner, kamera: Jiří Macháně, hrají: Vilma Cibulková, Ester Geislerová, Martin Huba, Václav Jiráček a další.