Počítala jsem s úspěchem?

Nestarala jsem se o to, ale po obědě jsem si přečetla, že lidé sázejí, kdo vyhraje a že sázejí i na mne. To jsem dostala strach a začala být nervózní. Cítila jsem prapodivnou nejistotu a zvláštní zodpovědnost. Lidem se asi film líbil, když mi dali takovou důvěru.

Co pro vás znamenal Hřebejkův film, přece jen jste spíš divadelní herečka?

Jsou režiséři, kteří dokáží nabídnou herečce, byť už není nejmladší, zajímavý program. Patří k nim právě pan Hřebejk. Po Pelíšcích mi nabídl zcela odlišnou roli ženy, která chodí po římse, u které jen čekáme, kdy spadne, i když jí držíme palce. S panem kameramanem Malířem i scenáristou Jarchovským si ohromně rozumíme, oni znají i moji divadelní práci a možná také pan režisér mě viděl v divadle v podobném typu rolí, tak si myslel, že bych to mohla zvládnout. Jen ve chvíli, kdy jsem viděla obrovské monology, tak jsem si říkala, že to musí hrát někdo jiný, třeba Iva (Janžurová).

Jak se vám na filmu pracovalo?

Dlouho jsme všechno do detailu propracovávali, pan režisér Hřebejk pracoval neuvěřitelným způsobem. Hodiny a hodiny scény zkoušel a zkoušel a měnil i podobu scénáře, mnohé situace vznikaly na scéně. On má herecké myšlení, takže vystihne každý detail. Natočili jsme pět nebo šest ostrých záběrů a on udělal sedmý, kde se všechny ty drobné improvizace propojily.

Co pro vás znamená hrát v českém filmu?

Je to pro mne velká čest, český film mne vytáhl a udělal. První film jsem točila s režisérem Krejčíkem. On mě našel na vysoké škole, to mi bylo devatenáct let. A on mě pak nabídl režisérovi Jasnému.

Letos v květnu to bude 42 let, od chvíle kdy jsem na festivalu v Cannes přebírala cenu za český film. Tím chci říci, že český film vždy pomáhal slovenskému. Když jsem přišla do ateliérů v Kolibě, tak tam bylo hodně českých filmařů, kteří učili, jak se dělá film. Barrandov byl vzorem pro slovenské týmy, český film nabízel velké množství možností  Udělal Milana Kňažka, mojí sestru - tedy když zůstanu v blízkém kruhu.

A co české divadlo?

Jsem vděčná, že mohu pravidelně hrát v Praze v divadle, udělala jsem sto repríz Na zábradlí, osmdesátou máme v Činoherním klubu a teď se to rozjíždí a Albeem. Po celý rok jsem tady alespoň jednou týdně. Je to obrovská vzpruha, nemám čas rozmýšlet nad tím že stárnu nebo nad rozdělením (Československa). Já to všechno stále vnímám velmi komplexně.