Velký filmový vypravěč se ve snímku Život je zázrak vrací do roku 1992, do období občanské války. Příběh srbského inženýra Luky přivádí diváky do zastrčené bosenské vesnice, kde se se ženou Jadrankou a synem Milošem usadil. Po mnohaletém úsilí tu uvedl do provozu železnici, díky níž by se mohlo podařit přivést do této krásné, ale opuštěné části světa turistický ruch. Jeho radostný, optimistický pohled na svět dlouho nechce připustit, že namísto toho se neodvratně blíží válka...

Rodák ze Sarajeva a absolvent režie v ročníku Otakara Vávry na pražské FAMU z roku 1978 (absolventským filmem Guernica vyhrál tehdejší karlovarský studentský festival CILECT), se stal jedním z nejvíce oceňovaných evropských filmařů. Už jeho první celovečerní film pro kina Vzpomínáš na Dolly Bell? byl oceněn Zlatým lvem za debut a Cenou filmové kritiky FIPRESCI v Benátkách, v dalších letech se mu dařilo především v Cannes, kde se zařadil k nejúspěšnějším filmařům: Zlatá palma vítězství pro filmy Otec na služební cestě a Underground, cena za režii za Dům k pověšení. V roce 1993 byl členem hlavní poroty, o deset let později předsedal porotě krátkých filmů.

Loni na jaře se do Cannes znovu vrátil filmem Život je zázrak, který jak názvem, tak celkovým vyzněním přináší přece jen optimističtější pohled na svět než jeho snímky předchozí.

Filmy mohou být terapií

"Za rok mi bude padesát, to už člověk musí být optimista, nenechat se svými filmy ničit, jak se mi to stalo při Undergroundu, jehož zrod jsem skoro nepřežil, jak mě to mučilo. Přišel jsem na to, že film může být pro mě i pro diváky naopak jistou terapií ve světě, který nijak optimisticky nevidím," řekl v rozhovoru po uvedení filmu v Cannes Kusturica.

Občanská válka život jeho hrdinů rozdělila: Lukův syn musí narukovat, manželka Jadranka jeho i místo, které nenávidí, opustí s jiným mužem, a Luka sám jen zírá, jak se z přátel a sousedů stávají zavilí nepřátelé. I on se nakonec dostane do situace, kdy se musí rozhodnout: zajatou muslimku, do které se zamiloval, může vyměnit za svého syna, který padl do zajetí druhé strany...

"Jugoslávie byl mnohonárodnostní stát, kde měl každý národ svá specifika. Když se na začátku konfliktu postavily proti sobě jednotlivé nacionalismem zachvácené státy, západní svět se ani příliš nesnažil situaci pochopit a rozlišovat. Řeší jiné problémy, zabývá se obchodem a podnikáním, ale pochopit, jak fungují vztahy mezi lidmi odlišného smýšlení, není v jeho silách," řekl o tématu svého filmu Kusturica.

Ve filmu Život je zázrak hraje tak jako u tohoto režiséra vždy, významnou roli příroda, krajina. Kusturica tentokrát točil ve vesnici, kterou sám vybudoval a v níž žije.

"Když se čtvrt století zabýváte filmy, dostanete jednou chuť něco vystavět vlastníma rukama. Mohl bych postavit hotel pro líné turisty, ale to by mě nebavilo. Ve vesnici, kterou jsem nechal postavit, žijeme trochu jako ve středověku, nemáme tam elektřinu, zato pořádáme pro lidi kursy keramiky, výroby džemu i pálenky. Jsem sice sám do značné míry zhýčkaný vymoženostmi západní civilizace, ale od podstaty jsem člověk přírodní, baví mě žít s lidmi, kteří chtějí něco tvořit. Žijeme odříznuti od světa, i když spojení s ním samozřejmě máme - po té železnici, kterou jsme pro film museli zrekonstruovat."

Vychytralá bestie

Další významnou roli hrají ve filmu zvířata. Je jich tu spousta - kočky, psi, oslice a kozy. Chvílemi to připomíná cirkus, o němž ostatně Kusturica říká, že k jeho životu patří stejně jako hudba, na níž se i v tomto filmu podílel.

"Práce se zvířaty není tak těžká, jak se zdá, když jim rozumíte. Já jsem byl zvířaty od dětství obklopen naprosto přirozeně, byla součástí mého života. Třeba taková oslice -s tou jsem při natáčení navázal výborný kontakt jen tím, že jsem ji krmil. Kočka byla cvičená, rozuměla všemu, ale byla to taková vychytralá obrovská bestie. Nejvíc potíží kupodivu dělal pes - ten totiž cvičený nebyl a jaktěživo nedokázal nic pochopit," zasmál se při vzpomínce na natáčení Kusturica a dodal, že kromě toho, že má ke zvířatům blízko, rád je používá "jako neherce" i proto, že dodají filmu hodně emocí.