Filmovému festivalu toho jména výpůjčka uvedená v titulku neublíží a skladatel Jan Klusák ji, myslím si, přijme s pochopením. Festival svým názvem vyjadřuje, oč mu jde: odpor vůči jakékoli formě diskriminace a sounáležitost všech lidí, jejich právo na svobodu a důstojnost.

Jeden svět Klusákův tuto myšlenku obsahuje jaksi samozřejmě a monografie Ivana Poledňáka Vášeň rozumu představuje Jana Klusáka také jako pozoruhodný celek, kde všechno souvisí se vším, kde ale také všechno - ač zdánlivě nesourodé - do sebe zapadá: dětství, rodinné zázemí, rozhodující životní kroky, tvorba, názory, záliby, pověst...

Poledňák je autor výmluvný a čtivý, jako sběratel informací mimořádně nasákavý a obratný, dokázal z Klusáka vytáhnout i všechny jeho nejrůznější zápisky, snad žádnou poznámku nenechal bez povšimnutí, přitom si zachoval přehledný odstup. Metodou svého psaní o Klusákovi připomíná jinou unikátní monografii - Mazalovu knihu Spisovatel Bohumil Hrabal. Je to míra přátelského zaujetí, důvěrná znalost a schopnost uvést všechno v řád a příběh. Poledňák měl proti Mazalovi situaci ulehčenou a zároveň ztíženou: s Klusákem mohl svůj rukopis konzultovat (a také to učinil), vyhnout se možným nedorozuměním, ale jiná si také připravit (i to se stalo).

Rozdíl tu ovšem je: zatímco Mazal je především nadšený čtenář, který dokázal Hrabala popsat prostřednictvím jeho samého a souběžný literární pohyb se tam jen občas připomíná, muzikolog Poledňák obrovskou sumu citací posunul výš - do kontextu a souvislostí, z nichž jakoby bezděčně mimo jiné vyčteme i ještě čerstvé české hudební dějiny druhé poloviny minulého století (o rozborech a Klusákových skladeb nemluvě).

Příklad: v okrajové zmínce narazil na závažný problém, proč pro zahraničí artificiální česká hudba posledních padesáti let prakticky neexistuje a končí Janáčkem či snad ještě Martinů. Odstrčení z uměleckého provozu spolu s izolací celé kultury a slabou propustností hranic nemohlo mít jiný výsledek. Přitom z dalšího textu vyplývá, jaký dosah měl pro Klusáka pouhý jednoměsíční pobyt v Paříži začátkem 60. let (jako součást nečekané ceny v jedné tamější skladatelské soutěži, kam poslal oficiální umělecký svaz Klusákovu skladbu spíše nedopatřením a z administrativní setrvačnosti).

Klusák o kritice

To nejpodstatnější a pro čtenáře příběhů nejzajímavější je tedy v knize sám Klusák, jak by to ve své vlastní knížce těžko mohl udělat. Poledňákovi se podařilo překročit za hranice monografie a vedle výkladu spojit citace publikované a nikdy nezveřejněné do nezvykle soudržného celku, ukázat jeden život jako obyčejný i výjimečný. Váhal jsem, kterou z citací uvést, aby měla smysl obecnější a snad i doložila Klusákovu schopnost myslet komplexně. Nakonec jsem vybral následující odpovědi na anketní otázky časopisu Slovenská hudba z roku 1967 o vztahu ke kritice. Otázky stejně jako Poledňák necituji, vyplývají z odpovědí:

1. Kritik by mohl ovlivnit mé budoucí dílo tím, že by se mě na ně neptal ani by mi neříkal, jaké má být, protože jinak mě přechází chuť dělat cokoli (ovšem možná, že nejlepší vliv kritikův by mohl být ten, že by mi budoucí díla rozmlouval a já žádná nepsal). Od kritiky očekávám, že bude posuzovat, jaký jsem, a nikoli jaký nejsem nebo jaký bych měl být. Tj. napíšu-li tragédii, nebude si stěžovat, že je málo komická.

2. Kritik je samozřejmě kompetentní vyjádřit se k mé práci, i když neumí komponovat, tak jako mohu docela dobře posoudit špatnou kvalitu chleba, který jím, třebaže neumím chléb upéci, a jako lékař může s úspěchem léčit chorobu, kterou sám neprodělal. Jen je nutné se vmyslet a vcítit do situace toho druhého.

3. Myslím, že kritik by měl dělat obojí: tvorbu, s kterou se teprve seznamuje, analyzovat, popřípadě propagovat, a později na zjevech, které jej obzvláště zajímají (kladně nebo záporně), formulovat své obecnější názory, s kterými by někdy vykládaný autor třeba nemusel souhlasit.

4. Obávám se, že soudobé české hudební kritice chybí mnoho, nejvíce pak láska k hudbě.

5. Myslím si, že nejpotřebnější je opravdu ta láska k věci; odbornost jakéhokoli druhu vedle ní nic neváží. Nevadí mi tolik, nezná-li kritik noty, jako posuzuje-li bez lásky.

6. Zdá se mi, že objektivní kritika neexistuje, protože v povaze kritiky je zaujatost. Kritik má tedy nejen právo na subjektivní názor, ale ani jiný názor nemůže mít.

7. Nepamatuju se, že by mě dosud nějaká kritika ovlivnila, asi ne. Záporné hodnocení mě nikdy nerozčiluje, naopak, je to daleko zábavnější čtení než kritiky pochvalné, zvláště po letech.

8. Jistěže je třeba diferencovat; nedůvěřuji však skupinám ani programům, myslím si, že záleží vždy na jednotlivcích, na tom, jak formulují své soudy, a hlavně na té lásce, o které jsem už mluvil.

9. Nepříjemně se dotknout může jen negativní kritika nechápavá (stejně jako se může dotknout nechápavá kritika kladná), naproti tomu jsem už o sobě četl i záporné kritiky, s kterými jsem souhlasil.

10. Moje odpověď na tuto otázku nebude uspokojivá, protože jsem nečetl mnoho z toho, co bych měl. Líbí se mi kritické projevy Ladislava Klímy; pokud jde o hudbu, mám rád Alfreda Einsteina, Hostinského, Jaroslava Zicha a Karla Janečka. (Jsem si ovšem vědom, že většina z nich nejsou kritikové z povolání a že se kriticky projevují jen příležitostně - snad i to je příznačné.)

Poledňák napsal příběh solitéra (a snad ani to slovo v knize nepoužil). Ustát takové postavení ve společnosti dosti výrazně se smiřující ve všech svých patrech v lepším případě s často zbytečnou ohebností a lhostejností, v horším s bezohledným jánabráchismem a korupcí, vyžaduje pevný charakter. Vášeň rozumu je sice vlastně muzikologická učebnice, ale je v ní zapsáno víc: povzbuzení i pro jiné solitéry, že stát na svém, na svobodě, důstojnosti a noblese, za nějaké to nepohodlí stojí. I za méně popularity a požitků, které sláva přináší.

Občas Jana Klusáka na pražských Vinohradech potkám nebo ho jen zahlédnu z tramvaje. Ten den je hned veselejší.

Ivan Poledňák: Vášeň rozumu

Skladatel Jan Klusák - člověk, osobnost, tvůrce

Univerzita Palackého v Olomouci 2004

416 stran, cena neuvedena