Článek
Naneštěstí ale chtěla od chvíle, kdy přišla v devětašedesátém roce v Bronxu na svět, také zpívat. V roce 1999 debutovala albem On The 6, uvelebila se pod reflektory hudební scény tak, že ji nikdo ne a ne sestřelit, a trůní tam dodnes.
Přitom by neměla. Její nové album Rebirth je to nejspotřebnější a nejděsivější, co je schopna současná pop-music nabídnout a tvářit se přitom, že jde o velké umění.
J. Lo, jak se jí celosvětově říká, není totiž ani trošičku zajímavá zpěvačka. Poměrně dost času na nové desce jen tak skučí a je slyšet, jak moc jí pomáhají všechny ty studiové efekty, které jasný hlas citlivě rozšmelcují, aby posluchačovu necvičenému uchu nebylo tolik zřejmé, že to vlastně žádný hlas není.
Lopezová se nechala obepnout bezkrevnými zvuky nástrojů z computerů, pročež z její nové desky nedýchá jiskérka toho, co by se dalo nazvat "život". Jenže hudební zákon s tím počítá a káže: ideální k tomu, aby se hrála na toaletách všech těch podniků, v nichž se celé rodinky z venkova o víkendech svátečně stravují.
Ostatně i materiál na desce tomu vyhovuje. Je jako šlehačka bez tužidla den poté. Roztéká se, bublá, dýchaviční, občas v něm kdosi zarapuje a Lopezová na tom chatrném základu zkouší zpívat a kňourat.
Rebirth je tristní album. Jenže co dělat, když si dnes desky nahrávají i holky z předpovědi počasí.
Jennifer Lopez: Rebirth, Sony BMG, 48:19