Znáte asi tyhlety mánie. Třeba jsem se vůbec nevyspal kvůli furiantovi. Musel jsem vylézt z pelechu, rozsvítit a jít se podívat do slovníků: furiant, a m. (z lat.) 1. expr. člověk přemrštěně a okázale projevující své sebevědomí, pýchu, domýšlivost, nadutost, nafoukanost, umíněnost, vůbec člověk pyšný, umíněný....

Druhý den jsem si navíc poctivě přečetl, asi po 25 letech, hru Naši furianti a je to potenciálně daleko krutější soda než všechny tyhlety moderní divadelní coolnes. Však to Petr Lébl jistě věděl, když s ní před deseti lety přišel v podobě, nad kterou se tajil dech. Půjdu se podívat, jak to teď udělal pan Pitínský v Národním, a moc by mě zajímalo, co na to pan Morávek.

Není vám divné, že doma pěstujeme furiantství jako historické dědictví, které nám odkázali předkové, ale přes hranice ho nevyvážíme? V cizině se z nás většinou stávají takoví dost nenápadní imigranti, co se docela rychle přizpůsobí a moc se nezviditelňujou. Jediný pokus o export furiantství jsem zaznamenal na začátku 90. let, kdy jeden z nás, z nejrovnějších rovný, prohlašoval, že budeme nejlepší a že víme, jak na to, a že všem ukážeme, i když nevíme, jak poznat špinavý prachy.

Mate mě to. Při dnešním způsobu fungování světové scény (politické i divadelní) je ta naše role uschlé haluze zcela neefektivní, podstatné je jedině, jak vypadáme na scéně. Proto volám: Nejen Vláďu a Mílu, ale více našich furiantů do Bruselu, Lucemburku, Štrasburku. A do New Yorku taky.  

Historie je sice učitelka, ale s tou naší moc spokojeni nejsme. Proto jsme si svobodně zvolili ještě další, paralelní zdroje poznání. A v nich jsme velmoc, však počítejte: Cimrman, Rychlé šípy, Limonádový Joe, Vocilka, Krhúti. Za ty poděkujme avatárovi Ervínovi Moroňovi Hrychovi, autorovi Krhútské kroniky.

Cituji z Pravidel krhútského národa: Ideovým pojidlem Krhútů je Prakršno, známé ve světě jako věda o kmihu, motání a cucích, tmelící národ ve volné souručenství věrozvěstů, hordubalů, raplů a honimírů všeho druhu, vycházející z bezpečně dosažené etapy pospolně-druhobytné společnosti se silnými rodovými prvky. Všichni Krhúti se zpravidla dělí do čtyř prastarých rodů, pocházejících od významného dědka. Je to rod Moroňů (přiznávající barvu černou), Krombožinců (bílou), Klátinců (červenou) a Dršků (modrou). Orodování se provádí losem a příslušníci se pokládají za příbuzné. V čele rodů stojí hordubalové nebo bujaři. Krhúti se pokládají za prapůvodní obyvatele české kotliny, kteří se s Čechy asimilovali, ale nepodlehli přemyslovské centralizaci, byť měla charakter nájezdů nebo besed se čtenáři, nebo neměla charakter vůbec. Čech s Krhútem se dorozumí občas, Krhút s Čechem jen tehdy, když chce. S Moravanem se domlouvá Krhút s pomocí prostřednice, se Slovákem pomocí krajnice.

Tiskem proběhla zpráva, že americký basketbalista Maurice Whitfield získal české občanství a nejspíše bude hrát i za národní mančaft. Při té příležitosti mě obludil hloupý, ale opravdu hloupý nápad. Nešlo by tu naturalizovat i pár politiků? Pár desítek?

Kontakt: sofar@atlas.cz.