Článek
Diváky usazené na jevišti v neformálním besedním půlkruhu osloví herci oblečení v červených svetrech s nápisem Proslov k národu, přičemž si červená barva i typ písma pohrávají s názvukem na logo Národního divadla. Diváci jsou varováni, že se bude vyžadovat jejich aktivní účast i uklidňováni, že to nebude tak zlé.
Postupně před ně předstupují herci s krátkými historkami. Někteří jsou autentičtí a jejich kontakt s diváky nenásilný (Saša Rašilov, Filip Kaňkovský), jiní spíš křečovitě zábavní (Petr Vančura), ostatní se do komunikace s diváky spíš nutí (Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková). Oslovují diváky, ale do hereckých akcí je nenutí.
Saša Rašilov a Filip Kaňkovský v jedné z mála rozehraných scén.
Na to, aby komunikace takzvaně fungovala, mají nasazené spojence v publiku, kteří se postupně jakoby sami od sebe zapojují do akce. Tím se ovšem bezprostřednost a nenásilnost této komunikace značně relativizuje.
Jednotlivá vyprávění s větší či menší zábavností a formou naivní či skrytější metafory pojednávají o „aktuálních“ tématech, od spotřebního kapitalismu přes imigraci, xenofobii vůči jakékoli jinakosti až po korupci, mafii, machismus, queer a další. Pěkně po pořádku a s učitelsky zdviženým prstem.
To vše na ploše bezmála dvouhodinového proudu bez pauzy. A bohužel s notně zjednodušenou optikou západního salonního levicového intelektuála, což je postoj zvláště pro ty, kteří – na rozdíl od autora – prožili dlouhá léta v realitě, dost nesnesitelný.
Filip Kaňkovský v národním červeném svetru.
Málo o tom ví i režisérka Petra Tejnorová, Inscenace připomene její poněkud stereotypní práce se studenty Katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU.
Vrcholem oné levicově rozjuchané nepoučenosti je scéna, kdy jsou diváci za zpěvu „sametového hitu“ Jednou budem dál vtahováni do rádoby multikulturálního happeningu, připomínajícího ovšem socialistické festivaly písní a tanců.
Pokud to měla být ironická parodie, pak moc nevyšla. Zvláště na této scéně, kde v listopadu 1989 odstartovaly za zpěvu stejné písně diskusní politické večery. Tenkrát to ale bylo ještě „doopravdy“.
| Ascanio Celestini: Proslov k národu |
|---|
| Překlad Tereza Sieglová, úprava a režie Petra Tejnorová, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, hudba Ian Mikyska. České premiéry 6. a 7. června na Nové scéně ND, Praha |
Hodnocení: 50 %
Může se vám hodit na Firmy.cz: