Podobné pokusy o rozdmýchání hasnoucího plamene nebývají šťastné. Zvlášť po tak dlouhé době. Ve světě rockové hudby je dvanáct let skutečně hodně. Halford odešel v době, kdy scéně vládlo grunge Nirvany. Mezitím přišel crossover spojující rap, hard core, funk a metal, neopunk a nu-metal.

Judas Priest však opět potvrdili svou výjimečnost. Tak jako dokázali na počátku devadesátých let reagovat na nástup thrashe na vynikajícím Painkilleru, povedlo se jim natočit silné album, které vychází z tradic kapely, přitom však nepůsobí staře. Skupina přitom neexperimentuje, nepokouší se reagovat na aktuálních trendy. Staví na tvrdých riffech, úderném rytmu, souhře kytar Glenna Tiptona a K. K. Downinga i ječivém projevu Roba Halforda. Dokáže nejen vyvážit tvrdost melodií, ale hlavně dát skladbám potřebnou energii, protože si uvědomuje, že právě ta je spolu s důrazem základem tvrdého rocku a na její oltář klidně obětují i délku sól. S výjimkou závěrečné takřka čtvrthodinové epické Lochness je už jen jediná skladba delší pěti minut - důrazný Hellrider.

K typickému pojetí se hlásí pětice hned v úvodní příznačně nazvané skladbě Judas Rising, na niž navazuje Deal With The Devil a v podobném duchu pojatý Demonizer. Singl Revolutiuon však ukazuje, že skupina se nebojí typické schéma opustit a inspirovat se riffovým blacksabbatovským hardrockem, jehož vlivy jsou ještě zřetelnější ve Wheels Of Fire. Judas Priest nezapírají z čeho vyšli. Lepší z balad Worth Fighting For zase čerpá z grunge.

Lze mít i výtky, v úvodních dvou skladbách sklouzává Halfordův jekot do pitvořící se sebeparodie, balady typu Angel se přežily a Lochness by potřebovala více propracovat strukturu a přidat na tvrdosti. Přesto je jasné, že nové skladby nebudou na koncertě v Brně, který se uskuteční 7. dubna nutnou vložkou, kterou by posluchači měli rádi za sebou.

Judas Priest: Angel Of Retribution
Sony BMG 52:44