Některé kapitoly jeho třetí knihy Nejsem tu moc často? s podtitulem Blues černýho kafe 2 sice mohou být nezasvěceným čtenářům hůř srozumitelné, ale téměř každému se zaryje pod kůži jeho emotivní způsob psaní. Rollinsův styl se ani s přibývajícími léty příliš nemění. Jeho vnímavost je u určitých témat stejně vypjatá jako v dobách neidylického dětství.

Přecitlivělost, vztek a emotivní výbuchy nad tím, že se lidé chovají jako stádo, ho neopouštějí. Turisté, které vidí u slavného Elvisova Gracelandu, mu připadají jako "nejomezenější lidé, jaké kdy viděl", stejně tak jako ti, kteří mluví "o nudných kravinách, svých dětech, show Billa Cosbyho a o jídle". Právě jeho přehnaná nespokojenost se sebou i s lidmi kolem umožňuje vidět věci, se kterými se ostatní po letech smířili.

Nejpřesněji namířený je jeho vztek v pasážích, kdy se zabývá prostředím muzikantů, které dobře zná. Rollins vždy neomylně vycítí různé pozéry v současné pop music. Když přišla do MTV opravdová rock'n'rollová legenda Jerry Lee Lewis, Rollins se rozčílil nad tím, že se Jerry cítil pozváním poctěn, protože pocta by to měla být spíše pro MTV. Ale takový už je svět televize.

Henry Rollins: Nejsem tu moc často?

Maťa 2005