Právě dopisujete obrovskou monografii Václava Špály s bohatou dokumentací, včetně všech dopisů a teoretických statí. Zpracováváte už deset let i katalog jeho díla. Hledají se jeho obrazy těžko?

Špála byl nesmírně pečlivý a vytvářel si vlastní dokumentaci. V záznamech najdete, jak je obraz veliký, jaký má název i komu ho prodal. To usnadňuje práci. Jeho seznam má tisíc položek. Ovšem kvůli daním - hlavně za protektorátu - tam některá díla neuváděl. Prodával je neoficiálně a měl strach z finanční kontroly. Záměrně smazal stopy. Takže existuje i početné množství obrazů mimo jeho seznam.

A nemůže jít občas o falza? Současný český trh je jimi přímo zaplaven.

Špála byl od počátku fanatik na kvalitní materiál. Kupoval si drahé barvy nejlepších značek. Ti, co ho dnes kopírují, takové barvy k dispozici nemají. Jejich rozbor zcela jednoznačně prokáže originalitu. Padělků je hodně, ale u Špály se dají lehce odhalit. Falzifikáty také nevznikají až nyní. Syn malíře mi vyprávěl, že k nim přišel obchodník, přinesl k posouzení obraz a Špála ho vyhodil s tím, že jde o padělek.

Patřil k velkoměstským bohémům, nebo v něm zůstalo něco z venkovana?

Rád chodil do společnosti, ale byl ukázněný a na sebe přísný. Nepracoval nárazově a nic u něj nebylo nahodilé. Od mala věděl, co je práce. Jeho otec Jan vlastnil malou cihlárnu na okraji vsi Žlutice a dřel od rána do večera. Špála byl z deseti dětí. Musel doma pomáhat. Pracoval na poli, pásl krávy i hlídal v cihelně. Ale v rodině bylo ideální soužití. Když studoval, tak ho celá rodina podporovala.

Národní galerie v současné době představuje bilanci Špálova umění. Jste jeden z největších znalců jeho díla. Jak se vám zamlouvá výběr?

Je to objevná výstava. Když jsem ji viděl, dal jsem za pravdu Jiřímu Kotalíkovi, když Špálu na výstavě v Paříži vypíchl do čela české avantgardy. Filla byl oddaný Picassovi, v jehož tvorbě viděl nový styl doby, kdežto Špála vše přetvářel po svém. Jsem pamětník všech jeho výstav od posmrtné retrospektivy, kterou v roce 1947 navštívilo dvacet tisíc lidí. A tu současnou bych považoval za velmi zdařilou. Každý obraz ukazuje nějaké hledání. Skvěle vybráno.

Karel Teige ve dvacátých letech napsal dost sžíravou kritiku na Špálu, že se opakuje, nepokračuje ve vývoji, že zradil moderní umění...

Špála se vždy cítil jako řemeslník, který se živí prodejem. To není nic negativního. Když sběratelé jeho obrazy kupovali, tak ho to těšilo. Teige si možná přál, aby se stal surrealistou. Jednoznačně věděl o jeho talentu. Ale Špála chtěl být Špála. Sám si vytvořil svůj styl a chtěl v něm dál pokračovat - stejně jako staří mistři. Když si Petr Brandl našel svůj osobitý projev, tak jím pak maloval dál po celý zbytek života. A nikdo mu to nevyčítal.

Ovšem i řada jiných kritiků se pohrdavě vyjadřovala o stále se opakujících zátiších s květinami.

Panuje falešná představa, že Špála měl rozmalováno současně deset kytek a že když namočil štětec do barvy, tak obešel všechna plátna v ateliéru. To je mystifikace. Každý obraz řešil jako osobitou kompozici. I když k tomu měl stejné modely, i když se ta zátiší sobě podobají. Nekopíroval sám sebe. Tvořivost tam byla. K malbě ho nepřivedly žádné teorie, ale osobité hledání. V Louvru studoval antiku a staré mistry. Zaujali ho stejně jako současné umění. Napsal si tehdy do poznámek, že velkými díly se bystří duch, ale nedělal tu skoro žádné kopie, protože to považoval za pouhé oddání se předloze.

Existuje zakořeněná představa o Špálovi jako typicky českém malíři. Proč něco podobného nevzniklo o Bohumilu Kubištovi nebo o Janu Zrzavém?

Špála měl rád modrou, bílou a červenou, barvy naší vlajky. Stejný trojzvuk najdete i v lidovém ornamentu. On to převedl do velké malby. K národnímu měl hodně blízko, ale současně patřil k tvůrcům mezinárodního formátu. Kdybychom jeho obraz postavili vedle Deraina a Vlamincka, tak vedle nich obstojí. Bez Špály by bylo české i evropské umění chudší. Kolem jeho malby nelze přejít, aniž by nás neupoutala. Přitahuje dokonce i ty, kteří jsou vyhraněně zaměřeni jen k nejaktuálnějším tendencím současné tvorby.