Jak jste se vlastně dostala ke psaní?

Odmalička jsem byla vášnivá čtenářka. Když přišla puberta, jako každý druhý jsem začala psát básničky. Napsala jsem tehdy i text pro kapelu HBS z Uherského Hradiště. Písnička se jmenuje Ztracený duše a ta skupina ji dodnes na svých koncertech hraje. Už tenkrát jsem zatoužila napsat velký román. Chuť byla tak velká, že jsem se do něho rovnou pustila. Přestala jsem s tím ale v momentě, když jsem si uvědomila, že nemám odžito tolik, abych něco takového zvládla.

Psaní jsem pak odložila, stejně jako jiné koníčky, a vrátila se k němu až asi před deseti lety, kdy mi už odrostly obě děti. Od té doby vznikla spousta povídek, k nimž mě obvykle inspirovalo něco, co mě naštvalo. Jsem ale naštěstí schopná dostat se brzy do stavu, kdy si z toho začnu dělat legraci. A ukázalo se, že to takhle lidi, kteří mé povídky čtou, baví.

Kde jste je zveřejňovala?

Na internetu, přesněji na Facebooku. Reakce lidí mi dávaly a dávají sílu do dalšího psaní. A přestože prvotním impulsem k psaní pro mě většinou skutečně bývá naštvání, chci čtenáře především bavit. Jsem spíše smutný člověk, ale veselé psaní mi docela jde.

Co čtenáři na vašich povídkách oceňují?

Podle toho, co mi píší, tak třeba bláznivost nápadů. Také mají rádi, že je dlouho udržuju v napětí a oni nejsou schopni odhadnout, jak povídka skončí. Prý je to baví.

Spousta lidí oceňuje mou slovní zásobu. Někdy používám slova, která jsou jazykově správná, ale moc se v současné mluvě nepoužívají. V neposlední řadě si cení toho, že se mi je někdy podaří rozesmát a jim se uleví. Všichni přece víme, že život je docela těžký.

Co formovalo ten váš?

Nechci mluvit o smutných věcech, protože s těmi jsem se vypořádala snad docela dobře. Pokud budu mluvit o veselých, pak rozhodně dětství v rodném Vlčnově. S dalšími dětmi jsme běhaly po vsi, hrály jsme různé hry, kradly třešně, bylo to prostě jako z rodinného filmu. Mé babičky a moji dědečkové měli zajímavé koníčky a pro své okolí byli velmi významní. Měli na mě také velký vliv.

Když jsem pak přišla do puberty, začala jsem mít rozum a uvědomovat si, v čem žijeme, přitahovala mě společnost intelektuálů a lidí z undergroundu. Hodně mě formovali, tehdy se u mě prohloubil zájem o muziku a literaturu. Ještě před revolucí jsem se přestěhovala do Prahy, kde žiju dodnes.

Mám kolem sebe spoustu skvělých přátel, kteří mi jsou nablízku, i když se mi v životě třeba zrovna nedaří. Jsme taková velká rodina. Ráda si také povídám s lidmi a poslouchám jejich příběhy.

Inspirují vás ke psaní?

Také, ale hlavně mě inspiruje to, co sama prožiju. Nikdy to však v povídce nepopíšu tak, jak se to stalo, nýbrž vymýšlím další situace. Každá má povídka má nicméně reálný základ.

Proč vaše debutová kniha vyšla až v padesátém roce vašeho života?

Nikdo na mě netlačil. Na Facebooku jsem zveřejňovala spoustu povídek a registrovala, že mi tu a tam někdo napsal, abych je vydala knižně. Já si uvědomovala, že s úpravou povídek pro knihu bude hodně práce, a tak jsem nespěchala. Když už jsem se rozhodla vydat je knižně, trvalo mi, než jsem našla vydavatele.

Dostala jsem od kamarádů radu, že mám poslat nabídku do vydavatelství, které mám ráda, potom dva měsíce počkat, jestli mi odpoví, a když ne, nabídnout se jinému. Strávila jsem tím rok. Kniha nakonec vyšla u vydavatelství Paper Jam.

Na čem pracujete teď?

Mám odpočinkové období. Loni měla vážné zdravotní problémy má dcera a já se poté, co se vyléčila, ještě nedostala do autorského tempa. Dosud mi neodlehlo, takže se zatím do ničeho velkého nepouštím.

Publikuju nicméně dál na Facebooku a mám rozepsané dvě větší knihy. Jedna je bláznivá a druhá vážná, což ale čtenář zjistí až na konci. Pracuju na obvodním soudu ve spisovně a denně se setkávám s neuvěřitelnými příběhy. Inspirace k té vážnější knize je odtud.