Co vás přivedlo k nápadu zfilmovat Příběhy obyčejného šílenství?

Tak nějak to napadlo producenta Pavla Strnada, a protože já se filmem živím, tak jsem se nevzpouzel. Také Jiří Bartoška mě přemlouval, ať ten film natočím. Druhým motivem bylo, že v Dejvickém divadle Příběhy jednou přestanou hrát a zůstane jen šuškanda o tom, jak inscenace vypadala, podobně jako tomu bylo u představení Semaforu z šedesátých let a Činoherního klubu z let sedmdesátých. Takže film je taková konzerva v dobrém smyslu.

Není naopak lepší, když zůstane jen ta šuškanda, protože hra se nastudovává pokaždé znovu?

Nejsem moc zvědavý, jak to dělají v jiných divadlech. Snažím se říkat lidem, kteří hru chtějí někde uvést, ať k textu přistupují svobodně, ať škrtají, přehazují scény, klidně ať to hrají loutky.... Ale viděl jsem pět nebo šest nastudování, tři v České republice, další na Slovensku a v Německu a kromě Plzně jsem v podstatě nechápal, proč tu hru uvádějí. Nestalo se mi, že bych přijel do cizího divadla, a řekl si, tak takhle to uchopit, to mě nenapadlo.

Spíš naopak.

Jak se vám hra převáděla na plátno?

Porod to byl hrozný, protože Příběhy obyčejného šílenství jsou založené na pocitu, na atmosféře. Konverzační komedie by se převáděla snáz, ale tohle není hra založená na dialogu, i když se tak tváří. Takže to bylo těžké. Ale dokázali jsme to, i když to prostě pro všechny byla trochu tvrdší práce než obvykle. Pro celý štáb. Každopádně je to nevděčná práce, protože věci, které v divadle prokazatelně fungují, musí člověk nahradit něčím, o čem neví, zda bude fungovat, nebo ne. Je to jako kdybych měl u písničky refrén a vymýšlel k němu novou sloku pro úplně jiné nástroje. Taky jsem na tom dělal rok a půl. Ale třeba filmový Absolvent je důkazem toho, že někdy může být přepis divadelní hry pro film skutečně krásný.  

Jak jste vybíral herce?

Byl tam dvojí klíč. Základem bylo zachovat čtyři představitele hlavních rolí, kteří je hrají v divadle - tedy rodinu (Ivan Trojan, Nina Divíšková a Mirek Krobot) a Jiřího Bartošku. K nim jsem vybíral další lidi, tak aby je vhodně doplňovali, přičemž jsem někdy i některé postavy dopsal. Hlavní ženskou roli jsem svěřil Zuzce Šulajové. Zkoušel jsem několik hereček, ale Ivanovi se s ní hrálo nejlépe. K Jiřímu Bartoškovi jsem vybral Zuzanu Bydžovskou a u otce jsem zvolil jako partnerku Petru Lustigovou.

Podobně jako u KnoflíkářůPříběhy obyčejného šílenství ukazují lidi, jejichž jednání se mírně vymyká normám. Co vás na nich zajímá?

Pomocí skládačky trošku abnormálních typů se pokouším složit obraz reality. Lidi jsou zvláštní, ale zdaleka ne tak moc, jako tahle doba. A pokud připadají moje postavy divákům pořád ještě bizarní, je to dobrá známka toho, že lidé ještě nepřijali obraz světa podávaný nám médii za vlastní. Zprávy z tisku jsou daleko podivnější než tito lidé. Někdy to tak cítí i herci. Než vzal Karel Heřmánek roli šéfa carga, kterou jsem pro něj napsal, protože jsem s ním chtěl spolupracovat a on mi vyhověl, říkal, že všechny postavy jsou mu jasné a jsou moc krásné, jen té své nerozumí.

Ptal se mě, co to je za chlapa, který zkouší žít s figurínou a já mu říkal, že to je takový normální chlap, co prostě hledá porozumění a kamarády. Stejně mluvila Zuzana Bydžovská, všechny postavy jí byly jasné, i ta Heřmánkova, pouze ta její příliš ne. Nechápala, proč má žena chtít, aby se na ni při milování někdo cizí díval a jakou roli to v příběhu hraje. Ale tohle všechno prostě skládá obraz světa a skládá to pocit toho hlavního hrdiny, který nás tím světem musí provést.

Berete chování svých postav jako slabost?

Ne, jsou to hrozně stateční lidé, pořád se o něco pokoušejí a jsou hrozně citliví. 

Výrazným symbolem jsou ve filmu letadla.

Letadla jsem si užil, chtěl jsem jich tam ještě víc, ale točit na letišti je komplikované. Měla tam třeba být noční scéna, kdy vykládají z letadla kuřata a současně nakládají zbraně, ale nedošlo na ni, "nebyly peníze", jak říká Pavel Špaček. Letadla tu představují propojení se světem. Je to výzva k emigraci, ale ne do nějaké určité země, ale spíš do nebe.

Film však nekončí optimisticky...

Distributor mě přemlouval, aby to dopadlo dobře, ale to nešlo. Jak říkají Angličani: Life Is a Bitch And Then You Die. To jsou Příběhy v kostce.