Je to spousta třpytek a úsměvů, které aktéry nic nestojí a diváky jen pár stovek. Na pódiu ji doprovázela profesně více než zdatná živá skupina, neméně zdatná trojice vokalistů a přítulní tanečníci, kterým se často podařilo místo proměnit v cirkusové šapitó. To když se třeba ten nejzdatnější točil na hlavě, nebo když s dalšími kolegy po scéně poskakovali a neklidně mrskali dle módních norem uplácanými těly.

Jak neplyne čas

K atmosféře cirku koneckonců zdatně přispívala sama zpěvačka. V dvouhodinovém programu dobrou čtvrtinu proklábosila, přitom ji muselo již během první promluvy v úvodu napadnout, že české publikum rozumí tak z dvaceti procent, a tudíž by bylo lepší využít čas k představení skladeb, nebo koncert prostě zkrátit.

Okolnosti její vážné choroby jsou jistě věc nemilá, vyzpívala se z nich ostatně v písni Heavy On My Heart a že má občas náladu dobrou a jindy nikoli, netřeba sdělovat. Pokoušet se ovšem s diváky navázat užší kontakt i po hodině do té doby zbytečné práce a navíc nevyzbrojena ničím nosným zavánělo diletantstvím. Pochopit to Anastacia mohla při svém estrádním majstrštyku, když si na pódium pozvala dvě dívčiny a než je přiměla zazpívat svěží One Day In Your Life, vedla s nimi rozhovor. Marně, pro třináct tisíc diváků další prolelkované minuty.

Jistě lze namítat, že obdobná vstřícnost ke koncertům patří. Anastacia se v ní ovšem ztratila, stejně jako se ztratila v návalu hurónské profesionality svých kolegů, kterou byla obklopena. Věděla ovšem, proč ji přijala: když jí ve vokálních výškách slyšitelně docházela síla, přispěchalo na pomoc trio vokalistů a mistrovsky její práci dokonalo.

Koncertní blok byl želbohu naplněný především volnými skladbami, emotivními kousky, které jsou v období po vyléčení zrádné choroby pro zpěvačku klíčové. Díky tomu se čas kolem unaveně plížil, a již tak dost rozkouskované vystoupení bylo ještě proložené dvěma videoklipy, které vyplňovaly dobu, kdy se zpěvačka převlékala.

Zahájila písní Seasons Change a brzy se dostala k hitu Sick And Tired. Prvotní náladu rozjetého velkoměsta, ke které přispěly podobně laděné kulisy, zmírnila až volná pasáž, během níž Anastacia zazpívala You'll Never Be Alone a již vzpomenutou Heavy On My Heart.

Došlo i na přídavek

Ve druhé půli setu se znenadání objevila na minipódiu uprostřed haly. Za akustického doprovodu dvou kytaristů zapěla dojatým fanouškům cajdáky Who's Gonna Stop The RainOverdure Goodbye. Závěr patřil skladbám Left Outside Alone a především na poměry světa žalující I Do, jíž pak bez dlouhého přemlouvání opentlila přídavkem.

Koncert Anastacii se skalním fanouškům musel líbit. Byla bezprostřední, milá a nadšená, jako zpěvačka výbojná, zdravě agresivní a přes veškeré výhrady kvalitní.

Vizuálně to byl cirkus, který všechen ten soul, pop a trochu i rock použil pro vytvoření ultramódní atmosféry bezstarostné povrchnosti a definoval šoubyznys jako mrzkou továrnu na iluze a sny. Anastacia přitom moc dobře ví, že život sen není. Dvakrát škoda, že na pódiu v tomto trochu houpe.