Kdo Čankišou vymyslel? Vy?

Ono to tak nějak uzrálo. Já už zpíval v několika kapelách a nějakou dobu jsme přemýšleli o tom, že bychom chtěli dělat něco jinýho než rock a bigbít. V roce 1999 přišel na jeden večírek Zdeněk Kluka (bubeník někdejší skupiny Progress Organization, později přejmenované na Barnodaj, a dalších brněnských seskupení, dnes mj. autor řady scénických hudeb pro Divadlo Husa na provázku - pozn. Z. P.) a říkal, že už je tak starej, že rock ani bigbít už hrát nemůže, že musí hrát něco, u čeho by si nepřipadal trapně.

Já mu řekl, že bychom mohli zkusit nějakou worldmusic, protože tenkrát tady etnopop ještě moc neprorážel - já jsem se s tím poprvé seznámil ve Francii, s těmi arabskými partičkami, které hrajou svoje věci na evropské nástroje. A Peter Gabriel, to je pro mě obrovský vzor. Zkusili jsme to a zjistili jsme, že nejsme ani Arabové, ani černoši, ani Číňani a že to jako oni nezahrajeme. Možná, kdybychom se hodně snažili, dostali bychom se do Balkánu. I jižní Moravu jsme zkoušeli, ale taky jsme zjistili, že už jsou tady daleko lepší, třeba Vlasta Redl.

Tak jsme hledali a hledali, až saxofonista René Senko, který dělá v nakladatelství, našel cestopis ze 14. století, ve kterém se objevovali jednonozí - Čanki. Další kamarád zjistil, že nejstarší živý jazyk je tamilština, že se s ní mluví 9000 let. Objevili jsme, že čanki je tamilsky noha - a měli jsme to. Šou, které jsme k tomu přidali, znamená, že je to šou jedné nohy, to jsme chtěli, aby to bylo víc česky než anglicky. K tomu jsme přidali, že Čanki po sobě zanechávali nějaký věci kolem muziky a vůbec kultury, protože oni ti Čanki byli mírumilovný národ, který nikdy s nikým nebojoval. A víceméně si je vládcové brávali k sobě - ale to už je spíš ten středověk... Těžko říct, kdy vymizeli. Možná ještě někde jsou.

Čanki jsou původem ze Srí Lanky?

Ne, ze Sýrie. Ale jak byli nomádi, tak se rozprostřeli po celém světě a zanechali všude jednu zajímavou věc - jak člověk skáče po jedné noze, tak mu to dává nějaký rytmus, a k tomu stačí něco brblat a už má z toho písničku. A když začne zpívat nahlas, tak sousedi možná budou poslouchat, a pak budou skákat všichni a už to bude velkej rytmus a nakonec tanec. Když má člověk dvě nohy, tak ho to nenapadne, ale na té jedné mu nic jiného nezbejvá. Došlo nám, že Čanki jsou průkopníci taneční kultury a kultury vůbec, a na tom jsme postavili hudbu. Sbíráme ji z celého světa a upravujeme do podoby, jak by to asi vymysleli Čanki.

Začali jsme trochu fabulovat, to přiznávám. Něco jsme vyčetli, něco jsme si přimysleli, něco jsme okopírovali, něco jsme vymysleli úplně celé. Jenže ono nás to začalo dohánět z druhé strany. První, kdo nás dohnal, byl další cestopisec, nějaký indický, a v poslední době nás dohnal Umberto Eco. Normálně nám dal babu, plácnul nás po zádech - a máte to. Už ve Jménu růže, jak si vzpomínám, se o národu jednonohých zmiňuje, ale jeho kniha Baudolino je vlastně z poloviny obsazena těmito bájnými tvory. Podle Eca jsou to potomci Atlantiďanů, tam byli bezhlaví, jednonozí, s vlčími hlavami a podobně. Kromě těch jednonohejch to ale nebyli žádní dobráci.

Kdo se jazyk čanki naučil první? Kdo píše texty?

Texty musím psát já. Ale postupně, jak se to ustálilo, už to umějí i ostatní. Ono to není těžký. Čanki je například starší i než latina - a kolik latinských slov používáme a vůbec nevíme, že to je latina. Taky si myslím, že když tomu lidi nerozumějí, tak jim to probouzí fantazii. Někdy mě někdo nařknul, že to je zkušebničtina, takový to, jak se ve zkušebně prozpěvují nesmysly a teprve pak se na to píše text. Ona to zkušebničtina není, to už tuhle hranici překročilo.

A muzika? Máte pro ni vedle čanki nějaké české pojmenování?

Veselá dechovka s etnickými prvky. Hlavně si nehrajeme na žádné umění. Nepovyšujeme to na nějakou filozofii. Je to taneční hudba, která má lidi bavit, vodvaz. Má to být pozitivní, žádný strašení.

Podle toho, že neuvádíte u písniček autory, předpokládám, že pracujete kolektivně.

My tvoříme tak, že nejprve někdo vymyslí příběh, o čem ta písnička bude. Pak se podle toho příběhu začne dělat muzika, v jakých momentech co vypíchnout a podobně. A pak se to teprve textuje. Jsou to takové jednoduché říkačky, které většinou nic neznamenají, ale snažíme se striktně držet toho, aby to byla čankiština.

Jestli posloucháte taneční hudbu, tak víte, že ty texty nebývají moc kvalitní. Alanis Morrisette v nějakém rozhovoru řekla, že byla šťastná, když byla v Indii. Zaprvé ji tam nikdo nepoznával, takže byla v klidu, a zadruhé když poslouchala tu indickou muziku, byla ráda, že tomu nerozumí, že ji ty texty neunavují.

Buď chce člověk něco sdělit textem, a na to máme v Česku mistry, kteří to umějí nebo uměli, nebo se těch hloupejch textů máme rovnou vyvarovat. Sám nemám české texty moc rád, protože mám trochu strach z toho, co vlastně lidem říkám. Navíc nejsem zrovna ten, kterej by si dokázal českej text napsat, vždycky jsem byl závislej na tom, kdo mi co napíše. V kapele Škaredá holka nám psal texty Jirka Strážnický, o kterém si myslím, že je jeden z nejnadanějších básníků v Brně, ale on si píše sám pro sebe a vydává si do kapsy a jeho texty jsou úžasný. Taky nám psal pěkné texty Arnošt Goldflam. Jenže to, co jsme hráli, byl hardrock, a všichni to brali jako zábavku a nikdo ty texty neposlouchal. Čanki z toho byla cesta ven. Taky jsme chtěli opustit vepřo-knedlo-zelo.

Mám moc rád Miloše Vacíka a jeho Tam-tam orchestra, i se známe, ale když tam ty holky začnou zpívat česky, to je, jako když tě kopne do břicha.

Můžete jazyk čanki popsat?

Jazyk Čanki je velmi strohý, jednoduchý jazyk, ale mrtvý. Takže my jsme udělali takovou archeologickou práci a zmocnili se několika vět a na těch stavíme skoro všechny texty.

Doma, v Česku, jste už dneska dost populární. Uspěli jste i za hranicemi?

Ano. Byli jsme na Ukrajině a to byl pro mě jeden z nejpoučnějších zážitků. Jeli jsme tam jako velká kapela ze Západu, že těm východním chudákům ukážeme - kdoví jestli tam mají vůbec mikrofony. Jenže jsem zjistil, že Kyjev je něco jako Paříž. U rumunských hranic jsme pak hráli na jednom festivalu a tam jsem viděl, že nemáme být na co frajeři, jací byli muzikanti - a navíc je vůbec nezajímáme.

Skamarádili jsme se tam s jednou moldavskou kapelou a zjistili, že už hráli i v Americe. Jsou z nejchudší země Evropy, ale jejich muziku svět bere, na rozdíl od českých kapel. Protože si hrajou svoje, ze svých kořenů, kdežto u nás se většina muzikantů snaží hrát z kořenů někoho jinýho. Oni jsou na to svoje hrdí - na rozdíl od nás.

V západní Evropě jste hráli?

Hráli, nejzápadněji zatím v Hamburku. Taky v Neapoli...

Je nějaký rozdíl v tom, jak čanki berou na východě a jak na západě?

Ne. I když se mi zdá, že na východě jsou lidi otevřenější, vroucnější, umějí mít větší radost.

Pomáhá vám Brno jako zázemí, když jste brněnská kapela?

Vůbec.