Autor je sice považován za krajináře, ovšem nelze ho vnímat coby klasika typu Slavíčka nebo Chitussiho. Jeho výtvarný rukopis se spíše blíží modernistickým autorům typu Joana Miróa nebo Pieta Mondriana.

Má rád geometrické tvary i výrazné barevné plochy. Proto mají jeho oleje velké formáty. Právě na rozměrných plochách je totiž nejlépe vidět, jak se jednotlivé estetické roviny ovlivňují a prolínají. V některých případech vytvářejí barvy uklidňující vzájemnou symbiózu, jinde jsou naopak v kontradikci a díky tomu vzniká určité vnitřní napětí.

To je patrné například na oleji Harmonie z roku 2008. Na podkladu černé a bílé rozehrává autor hru červených, blankytných, šedých a bílých čar, kterou doslova páře původní jednotu. Napětí navíc ještě podporuje vražený klín na pravé straně připomínající cár leopardí kůže.

Markantnější protiklady lze objevit na obraze Geometrie a světlo VI, na němž ostré hrany zalomených rovin narušují původní jednotu vytvořenou vodorovnými liniemi pestrobarevných čar.

Přístupnější rukopis je v případě olejů, které malíř vytvořil na základě svých cest do vzdálených krajin. Hořící Borneo (2015) stojí především na výrazných oranžových a rudých barevných plochách. Černá vlnovka dělí celou plochu na dvě poloviny a působí zklidňujícím dojmem. Indonésie (Okurka) z roku 2016 hraje zase všemi barvami. Připomíná tropický prales nebo tržiště, na kterém domorodci prodávají exotické ovoce a zeleninu.

Ivan Ouhel prostřednictvím svých obrazů reflektuje zážitky z cest, ale rád se nechá inspirovat světlem, nocí či deštěm. Ke všem těmto podnětům přistupuje intuitivně a pomocí výtvarné tvorby dokáže nejen meditovat, ale také sdělovat.

Může se vám hodit na Firmy.cz: