Poloviční bratr je klíčovým románem moderní norské literatury, eposem - svědectvím prakticky o celé druhé polovině 20. století. Britské recenze srovnávají anglický překlad Polovičního bratra s Joyceovým románem Ulysses, norská kritika však poukazuje především na Christensenovu spřízněnost s Joyceovým současníkem Knutem Hamsunem. Hamsun ostatně hraje v tomto románu několikanásobnou úlohu - jako motivická aluze, jako v textu zmiňovaný národní klasik, který se stal vlastizrádcem, a do třetice jako umělecký vzor vypravěče - nastávajícího spisovatele.

Vypravěčova pozornost se postupně stáčí od jednoho příslušníka neobvyklé rodiny k druhému: nejprve je to tragický osud matčin a babiččin, pak neuchopitelná osobnost otcova a nakonec temně tajemné toulky bratrovy. Kolem nich rozkládá autor vějíře příběhů; kolem otce, spřízněného s postavami hamsunovských severonorských tuláků, i kolem nevlastního bratra Freda, milovaného i obávaného, jenž není sám, kdo může být označen za "polovičního bratra". Neboť tento překladatelkou odvážně zvolený titul (slovníkově mohl totiž název znít celkem všedně: Nevlastní bratr) zřetelně odkazuje i k vypravěči samotnému - chlapci malého vzrůstu s komickým jménem Barnum, kterému babička už jako dospělému šeptá: Když neumíš mít rád, jsi jen poloviční. Právě Barnumova pozorování a úvahy tvoří vnitřní monolog, představující v textu dlouhé, nekonečně vypadající odstavce, které však kupodivu čtenář jen hltá. Dramatický proud zde splývá se scénickými poznámkami, empatickými komentáři, intimními vyznáními a filosofickými sentencemi.

Autor rafinovaně střídá věty půlstránkové s větami holými - a tempo vyprávění se tím paradoxně zrychluje. Christensenovi, který má za sebou kromě řady románů, povídek a scénářů desítku básnických sbírek, je poetický jazyk vlastní, používá ho jako ten, kdo má moc nad slovy a moc nad obrazností čtenářovou. Při četbě tohoto příběhu jsem vzpomínala na slova, která měl vyslovit Goethe po četbě Manzoniho Snoubenců: Čtenář zde upadá z údivu do dojetí a z dojetí do údivu, takže po celou dobu nevychází ani z jednoho, ani z druhého.

Překladatelce se podařilo - jistě nejen díky její důvěrné znalosti místa a reálií, ale především hlubokou reflexí dlouholetých zkušeností lingvistických i literárních - uchovat esenci, vůni a dynamiku výsostného Christensenova jazyka. Výsledkem je románová kosmologie, v níž je dost místa pro svérázné postavičky na okraji, pro ticho i pro smích. Právě bergsonovské studie o smíchu v mnoha podobách a funkcích doprovázejí další dostředivou sílu tohoto textu, totiž tajemství - okolnosti, jež neznáme (matčino brutální znásilnění), souvislosti, jež nechápeme, třebaže se jim snažíme přijít na kloub (otcova povaha a morální kredit). Christensen je přesvědčen, že tajemství musíme všichni nést jako nezničitelné zavazadlo na cestě životem.

Detailní líčení uliček a zákoutí norské metropole vzbuzuje dojem, že Christensen zná důvěrně každý dům a schodiště. Není to ale román o Oslo: lásku k městu sice autor neskrývá, problematizuje ji však, když nechává spisovatele Barnuma debutovat povídkou o městečku pro panenky, miniaturním a přehledném, prostě do kapsy. Nemohl lépe ironizovat sám sebe, ani předznamenat otevřené poselství románu.

Poloviční bratr náleží evropské literatuře a je místem, v němž se setkávají jak čtenáři, kteří si mohou ještě dnes dojít pohladit kůru stromů, o nichž je v textu řeč, tak ti, kteří Oslo nikdy nespatří. Klíč je univerzální.

Lars Saabye Christensen: Poloviční bratr

Přeložila Jarka Vrbová Doplněk 2004 560 stran, cena neuvedena