Článek
Proto využil budovu i s okolím. Vytvořil tak pro návštěvníka jeden komplexní umělecký projekt. Ten začíná výzdobou na plotu a končí v posledním patře vily přehlídkou velkoformátových fotografií, na kterých je zdokumentováno autorovo pronikání do exteriéru.
Ačkoliv mají vystavené velkoformátové akryly a oleje názvy, autor je k nim záměrně neumístil. Jeho cílem totiž je, aby si každý návštěvník sám za sebe dešifroval dílo podle sebe a nemohl použít žádná, byť nepřímá vodítka.
Hábl na vernisáži uvedl, že v prvním patře se instalace děl blíží klasickému výstavnímu pojetí. Velkoformátová díla jsou rozvěšena po bílých stěnách obvyklým způsobem, a návštěvník si tedy může postupně zvykat na jeho výtvarný vyjadřovací jazyk.
Ten je, aspoň na této výstavě, abstraktní. Z dálky plátna připomínají prastaré námořní mapy vedoucí k pokladům na ostrově či pohřební rubáše s otiskem biblických světců. Pokud přijde člověk blíže, otevře se před ním další dimenze. Barva je silně vrstvená a vytváří plastické formy.
Tvůrce mluvil při komentované prohlídce o tom, že na začátku vlastně neví, jak bude dílo vypadat, a využívá regulované nahodilosti.
V dalším patře už lze naplno vstoupit do výtvarníkova interního mikrokosmu. Jednotlivá díla přetékají z pomyslných rámů do prostoru galerie a nezávisle koexistují v jejím interiéru. Jeden rozměrný obraz leží dokonce na zemi, takže plní test pro lidi, kteří hodlají do sálu vstoupit.
Každý se totiž okamžitě zarazí a napadne ho, jestli může po díle šlapat. Pokud ostych překoná, rozevře se před ním další výtvarně upravený časoprostor. A každý jedinec se tímto způsobem nevědomky stane na určitou chvíli jeho nedílnou součástí.
O to právě jde. Patrik Hábl symbolicky natahuje ruce se štětcem, štětkou či válečkem do okolního světa a konstruuje, nebo spíše rekonstruuje, skutečnost podle sebe.
Může se vám hodit na Zboží.cz: