To bylo tak. Jeden člověk, nazvěme ho pracovně V. J. (Venca Jakýsi), se rozhodl po téměř patnáctiletém působení v soukromé sféře změnit dres a ztratit stress - vyhrál konkurs na místo vedoucího odboru jednoho úřadu státní správy v krajském městě na jižní výspě republiky. Okamžitě byl vyslán do matičky Prahy na dvoudenní školení, protože jen ten, kdo je proškolován, může státu dobře sloužit. Jeho nadřízený mu vysvětlil technické parametry služební cesty: do Prahy ho poveze řidič, který na něj počká, večer ho odveze zpět, druhý den to samé. V. J. se to za chvíli rozleželo v hlavě a vrátil se k nadřízenému s tím, že přece nebude blokovat zbytečně řidiče, když má v Praze příbuzné, u kterých může přespat. Nadřízený se mu pokoušel ten hloupý nápad rozmluvit, ale V. J. si nedal říci. Domníval se svým selským rozumem, aniž by tušil cokoliv o jeho falešnosti, že státu ušetří peníze.

A jsme u toho. Naplánované peníze nelze ušetřit. Pokud k takovému politováníhodnému excesu dojde, stanou se tzv. ušetřené peníze tím, čemu se v jinojazyku říká dirty money, čili špinavými penězi. Kam s nimi? Takové a podobné nestandardní projevy ekonomického chování nejenže narušují bezchybný chod byrokratické mašinérie, ale jsou i individuálně demotivující.

Co si o tom má myslet nebohý řidič, který nejenže již odebral naplánovaný objem pohonných hmot, ale hlavně nemůže kvůli avanturistickému chování jednoho člověka uplatnit svoji pracovní schopnost. Jenže V. J. se ještě ke všemu odhalil v celé své odpudivé hamižnosti, když později požadoval, aby mu byly proplaceny 2 lístky z pražské MHD, celkem za 24 Kč. Jak by mu mohly být proplaceny, když nebyly naplánovány!

Co z toho plyne? Z toho plyne, že by si měl stát dávat na takové ptáčky pozor a že by pro takové případy měla být vytvořena, podobně jako je tomu při návratu potápěče z hlubin, dekompresní komora. Chceš pracovat na státním? Ano, ale nejprve musíš jít na školení, aby ses zbavil špatných návyků a zlepšovacích návrhů. Šetřit státní peníze, taková pitomost!

Na Slovensku existuje regulérní občanské sdružení, na ministerstvu zaregistrované, které se jmenuje Sdružení nic netušících. Jejich motto by mohlo znít: Netuším, tedy jsem. Smysl jejich vzniku je velmi sympatický a inspirující: Radi by sme dosiahli, aby sa považovalo za samozrejmosť právo človeka nemať ani len tušenie, co sa od neho očakáva. (...) V niektorých situáciách si ľudia nie sú istí sami sebou iba preto, že netušia, o čom je práve reč, nemožu sa zapojiť do diskusie a znižuje to ich sebaistotu.