Píše se rok 1953 a ve vazbě na Pankráci čeká na soud mladý muž. Rebel, který se postavil vládnoucímu komunistickému systému a ani tváří v tvář hrozbě provazu nehodlá sklonit vzpurnou hlavu, byť dal odpor najevo třeba jen hlasitým vyznáním z lásky k jazzu.

Po výroku o dvanáctiletém trestu ho za zdmi kriminálu čeká kromě útrap a ponižování také setkání s láskou a přátelským porozuměním stejně postižených.

Mozaika stvořila silný příběh

Stránský s Nikolaevem, který se podílel i na scénáři, stvořili příběh, v němž rodící se cit dvou mladých lidí spojuje mozaiku charakterů a prožitků do překvapivě celistvého tvaru. Soustředili se na život za zdmi kriminálu, atmosféra doby do filmu proniká zvenčí jen v té míře, aby ji charakterizovala, ale aby přitom nevznikl politický plakát, jemuž se chtěli vyhnout.

V uzavřeném prostředí mají nicméně postavy i na leckdy malém prostoru silnou vypovídací hodnotu především ve výrazně odlišených typech lidí, ať jde o jednotlivé vězně nebo třeba sadistického bachaře, jehož komplexy tu mají dostatek příležitostí k vybití, včetně toho doslovného. Právě dobře napsané postavy umožnily rozehrát řadu epizod, které mají až nečekaný humor, jenž odlehčuje dramatičnost, dodává nadhled a v kontrastu přesně vystihuje situaci.

Ve scénáři lze nalézt i nedostatky v podobě například nepříliš přesvědčivých podmínek rozvíjení vztahu obou protagonistů (stále častější a snadnější setkávání mladíka a dívky, přestože žijí v prostředí, které přísně střeží oddělování mužů od žen) i v poněkud překotném závěru, k němuž dochází mnohem víc z vůle scenáristů než z logiky věci.

Pečlivá režie a kvalitní herecké výkony

Petr Nikolaev ovšem většinu z těchto zádrhelů ve scénáři překryl precizní, klidnou režií, která účelně zdůrazňuje všednost, z níž jednotlivé dramatické situace přirozeně vyrůstají, dobře pracuje s načasováním silně emotivních scén a humoru a hodně spoléhá na herecké výkony.

Výběr silných osobností do vedlejších rolí umožnil rozehrát naplno drobnokresbu jednotlivých postav a ještě umocnit jejich scenáristické vykreslení.

Petr Forman hraje svého již zkušeného vězeňského harcovníka s nesmírně působivou odevzdaností nenáviděnému osudu a s pochopením plným obav o mladého spoluvězně, radost je pohledět na "balounovskou" postavu Josefa Somra, s jemným citem ztvárněného kulaka Vladimíra Javorského či na příživnici Zuzany Stivínové, jež sice sváděla ke karikatuře, ale herečka k ní nikdy nesklouzla.

Hlavní protagonisté filmu nedominují

Představitelé obou hlavních hrdinů Jakub Doubrava a Táňa Pauhofová jsou vedle nich nakonec o něco slabší a méně výrazní, ale to je konec konců od počátku paradoxně i jejich part. Nicméně i oni působí pod Nikolaevovým vedením celkem přirozeně, Pauhofová je navíc natolik půvabná, že celkem nevadí, jak málo se o ní ve srovnání s ostatními postavami ve filmu dozvíme.

Velmi podstatnou roli sehrála v Kousku nebe skvělá kamera Martina Duby, který dokázal najít v mladoboleslavské bývalé věznici tolik zajímavých úhlů pohledu, že diváka vůbec nenapadne, že se točilo prakticky pořád na jednom místě. Bez jakýchkoliv exhibicí, navíc v evidentní souhře s režisérem, významně spoluvytvořil atmosféru filmu.

Kousek nebe, ČR 2005

Režie: Petr Nikolaev, scénář: Jiří Stránský a Petr Nikolaev, kamera: Martin Duba, hrají: Jakub Doubrava, Táňa Pauhofová, Petr Forman, Josef Somr, Pavel Landovský, Pavel Zedníček, Vladimír Javorský, Zuzana Stivínová, Ondřej Vetchý a další.