Koncepce je zaměřena nejen na prezentaci jednotlivých vítězných Fotografií roku, ale doplňují je i další výrazné snímky a na každém panelu jsou uvedeny i klíčové události daného roku. Návštěvník se třeba dozví, že v roce 1995, kdy vyhrála fotka Jana Šibíka Rwandský uprchlík, tábor Katala, se Jacques Chirac stal francouzským prezidentem, na strahovském stadionu koncertovali před sto třiceti tisíci diváky Rolling Stones a Olomouc navštívil papež Jan Pavel II.

A když palma vítězství v roce 2014 připadla snímku Filipa Singera Začátek, Kyjev, Ukrajina, zima 2013, byla toho roku českou Miss Nikol Švantnerová, v létě proběhl festival Prague Pride a do provozu byl dán tunel Blanka.

Výstava se tak stává nejen obrazovým, ale také dějovým deníkem uplynulých let. Návštěvník si díky tomu může zkonfrontovat část svého života, zastavit se, pokusit se třeba upomenout, kde byl a co dělal, když u nás v roce 1997 řádily povodně. Z posledních sil plovoucí pes ulicí Uherského Hradiště plné hluboké temné vody na fotce Petra Joska mu to výrazně připomene.

Radostnější moment reprezentuje naopak rozjařený fotbalista Karel Poborský na snímku Jaroslava Jiřičky oslavující druhé místo na Mistrovství Evropy v Anglii v roce 1996. V tomto případě se vzpomínky člověku vyvolávají bezpochyby snadněji.

Zároveň lze expozici chápat coby defilé osudů osobností z oblasti politiky, sportu či kultury, které nás doprovázely částí naší životní cesty. Některé, jako třeba politika Bohuslava Sobotku, historie poslala nemilosrdně na smetiště dějin, zatímco zpěvák Mick Jagger či operní pěvkyně Soňa Červená zůstávají stále na vrcholu.

Proto nechápejme The Best of Czech Press Photo jen jako kratochvilnou kolekci černobílých či barevných zvětšených obrázků z novin, ale spíše coby zhmotnělou ideu antického myslitele Hérakleita z Efesu, totiž že vše plyne a nic netrvá.