Rychleji na ocenění Jelinekové zareagovali divadelní dramaturgové, a tak je nyní po České republice možno zhlédnout hned několik inscenací jejích her. To, že po románu Milovnice (Mladá fronta 1996) následuje právě Pianistka, můžeme zřejmě přičíst ještě v paměti filmových diváků uchovanému snímku režiséra Hanekeho.

Román je příběhem nikoli trojúhelníku, ale spíše úsečky se třemi body - s pětatřicetiletou klavírní profesorkou Erikou Kohutovou, matkou, která ve strachu ze samoty mocně okupuje život své dcery, a pětadvacetiletým Eričiným studentem Walterem Klemmerem, který se ji (její tělo) odhodlá získat.

To vše se odehrává v prostředí hudební školy, kde se všichni studenti horlivě snaží co nejlépe našprtat cizí (doslova) skladby, a to pod ne zrovna přívětivým dohledem Eriky, která už jako studentka udala spolužačku, jež si přivydělávala prostitucí a nyní coby dospělá žena neváhá jedné z žaček nasypat do kapsy kabátu rozdrcenou sklenku s jasným záměrem poranit talentované dívce dlaň. Když se nestala špičkovou pianistkou Erika, tedy ani nikdo jiný. Ale ona alespoň dostala místo ve Vídni, nikoli někde na oblasti!

Obraz sterilní Vídně

Prostředí Vídně ostatně velmi vhodně dokresluje sterilní, nehybnou atmosféru hudební školy. Hlavní město Rakouska jako by zde odpovídalo častým povrchně znějícím představám - bývalé centrum monarchie, nyní vzhledem k rozloze a počtu obyvatel země naddimenzované, je tu pompézní, avšak s obyvatelstvem nesouvisející kulisou, podobně jako již zmíněné klasické skladby přehrávané dospívajícími studenty. Zpočátku z textu až příliš "vyčuhuje" Jelinekové konstrukt, v čtenáři probouzí pocit beletrizované idey. Postupně se na tuto kostru ale naštěstí nabaluje i "maso" příběhu, takže už je rušitelem vyprávění "jen" neustále akcentovaný feminismus: "Ve skleněných vitrínách se o sebe bolestně opírají muži a ženy, zaklesnuti do věčnosti rozkoše, do onoho namáhavého baletu. Při té práci se potí. Muž tu a tam pracuje na mase ženy a výsledek své dřiny umí veřejně předvést. A sice tak, že to z něj vystříkne a dopadne na tělo oné ženy. Tak jako i v životě musí muž většinou ženu živit a podle schopnosti ji uživit bývá také posuzován; i tady dodává ženě teplou stravu, kterou jeho vnitřnosti samy uvařily na ztlumeném plamínku."

Film lepší knihy

Právě pro tuto ideovou ilustrativnost tak může po přečtení knihy zbýt dojem, že Hanekeho film se s příběhem vypořádal přece jen lépe, neboť tyto vypravěččiny "názory" vynechal (musel vynechat), na druhou stranu ale asi zase filmový převod nedokázal vždy úplně dostatečně osvětlit pohnutí postav, které předchází jejich činy.

Při čtení příběhu o citovém zmatku a milostném míjení staropanenské profesorky pokřivené matčinou nevybíravě sobeckou láskou a mladého studenta, který je Eričiným dopisem plným bizarních "milostných" přání značně vyveden z rovnováhy, se tak nabízejí především dvě otázky.

Nečetli jsme již daleko lépe napsané tragické milostné příběhy? A zasloužila si tato autorka-bojovnice Nobelovu cenu? Na první otázku lze jistě odpovědět kladně, druhá otázka po přečtení mnoha jmen ze seznamu nositelů Nobelovy ceny jaksi pozbývá smyslu...

Elfriede Jelineková: Pianistka
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, přeložila Jitka Jílková, 255 stran, doporučená cena 199 Kč, náklad neuveden