Angličan Davies (1934) se do Kolowratu vrátil, v roce 1997 se v něm objevila dvě jeho díla Osm písní pro šíleného králeVrtoch slečny Donnithornové, v nichž pěvecky i herecky excelovali sólisté Národního divadla Ivan Kusnjer a Jaroslava Maxová.

Johnson vystačil se čtyřmi tóny

Američan žijící v Paříži Tom Johnson (1939) začal svou dráhu jako kritik oslavující minimalismus a tomuto stylu zůstal věrný i jako tvůrce. Jeho Čtyřnotová opera pracuje skutečně pouze se čtyřmi tóny (A, B, D, E) a v tomto omezení nachází zdroj osobitého humoru, stejně jako v pohledu na operní svět zavinutý do ulit hlasových oborů soprán, alt, tenor, baryton a bas. Johnsonova opera vlastně s velkým puntičkářstvím reflektuje sebe sama a z tohoto popisu i odkrývání mikrosituací drobných rivalit a frustrací operních pěvců čerpá sílu parodie.

Národní divadlo svěřilo inscenaci mladému režisérovi Ondřeji Davidovi (1973), a nebyla to zrovna šťastná volba, protože jeho zkušenosti s operou jsou minimální, zatímco Johnsonova hříčka by potřebovala, aby ji oživil tvůrce, který se pohybuje ve světě opery s velkou rutinou a který by uměl předvést její parodické kvality na materiálu operních konvencí a klišé. To se Davidovi nepodařilo, a zůstalo tak u večírku podivných bytostí v (záměrně?) ošklivých kostýmech, usazených u barových stolků. Inscenace je pouhým zřetězením tu více, tu méně vtipných anekdotických nápadů.

S pouze zdánlivě snadnými (čtyři tóny!) party se výborně vyrovnali Věra Nováková, Lenka Šmídová, Vladimír Doležal, Aleš Hendrych a Luděk Vele, stejně jako Zdeněk Klauda s klavírem, zastupujícím zde orchestr. Ocenění zaslouží i Přemysl Charvát, autor hudebního nastudování obou titulů a duše většiny kolowratských soudobých vykročení.

Médium zaujalo více

O něco lépe se režiséru Davidovi i scénografce Tereze Durdilové dařilo ve fantaskním Daviesově monodramatu Médium, jež uzavřeli do umělého, bíle vykrytého tunelu, koncentrujícího divákovu pozornost na nitro protagonistky, věštkyně prožívající své bizarní sexuálně podložené vidiny ve čtyřicetiminutovém monologu bez doprovodu. Prostor oživuje pouze svícení a akvárium s živou rybkou, která přitahuje divákovu pozornost možná víc, než by bylo nutné.

Na první premiéře ztvárnila jedinou roli mladá mezzosopranistka Stanislava Jirků (alternuje v tomto oboru zkušená Jaroslava Maxová). Její hlas má krásnou barvu, měkkost i ohebnost, obojí je násobeno ženským půvabem představitelky. Je obdivuhodné, s jakou jistotou se zmocnila Daviesova "sprachgesangu", zpívané mluvy a mluveného zpěvu, přesto - na rozdíl od dojmu z prvních Daviesových minioper - působí Médium do značné míry akademicky chladně a odtažitě. Podíl na tom má zřejmě rovnou měrou jak sama Daviesova hudba, tak artistní inscenační podoba uzavřená do stylizovaného pohybu bez zjevnějšího kontaktu s publikem.

Kolowrat se opět ukázal jako vhodné místo pro experiment, který v tomto případě nedosáhl na příčku skutečného hudebního divadla. Otázkou je, jestli olbřímí práce protagonistů na tomto titulu dokáže najít i odpovídající zájem publika.

Tom Johnson: Čtyřnotová opera, Peter Maxwell Davies: Médium

Překlad Přemysl Charvát (Johnson) a Jan Dehner (Davies), hudební nastudování Přemysl Charvát, režie Ondřej David, scéna a kostýmy Tereza Durdilová, dramaturgie Pavel Petráněk. Česká premiéra 2. 2. 2005 v Divadle Kolowrat.