Václav Cílek tenhle dar předvedl nejen v knize Krajiny vnitřní a vnější. Napsal jich už víc, na několika se podílel - touto se ale stal nejznámější. Charakteristická je pro něj pravdivá historka o tom, že rukopis na poslední chvíli musel předělat: v Krajinách psal také o svých pozorováních nejrůznějších výkopů kolem Berounky a z obnažených vrstev usuzoval, že řeka mohla kdysi vystoupat mnohem výš než do obvyklých povodňových stavů a proč by se to nemohlo opakovat. Než kniha vyšla, přišel srpen 2002 a z tušení se stala skutečnost.

Nová kniha makom potřebuje vysvětlení. Slovo makom pochází z hebrejštiny. Znamená místo, ale je spíš místo v srdci, místo, kde vzniká úradek. Představme si, že toto místo, toto srdce je různě dlouhými a různě pružnými nitkami přivázáno ke stálicím našich životů - ke skutečné krajině domova, k jazyku, k lidem, se kterými žijeme. Jak stárneme a měníme se, proměňuje se i délka a síla nitek-vztahů. Pak je nutné se na čas zastavit, zjistit, kde zrovna teď putuje či bloudí mé srdce a k čemu je vázáno. V kabale je význam slova makom ještě závažnější - představuje zde šesté nebe, kde se vše předurčuje. Vysoko nad pozemským děním se v šestém nebi vytvářejí semena událostí, jež teprve časem dozrají dole na zemi. Proto lidé pozorují různá zatmění, bouře a divné mraky a nechávají se zneklidňovat kometami. Uprostřed šestého nebe je temná propast Daat Berija, z níž vychází hlas, jež dává poznání.

Do knihy makom sebral Cílek publikované i dosud nepublikované eseje, někdy jen záznamy z cest a setkání, a rozdělil je do tří kapitol. Místa, krajiny, návraty se zaobírají především lokalitami, lidmi až jako jejich obyvateli či lepšími nebo horšími uživateli. Zeitgeist: porozumět době, světu a medvědům zahrnuje devět textů věnovaných těm známým, stále znovu pokládaným otázkám Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? A závěrečný oddíl Bohové, buddhové a trpaslíci je nejhravější, vážně či vesele se dotýká posvátných témat. ¨

Makom - místo kdesi v srdci

S Cílkovým makomem jsem si začal povídat od prvních řádek, hned od předmluvy, v níž vzpomíná na debatu několika přátel filosofů o smyslu života - kdo by k tomu nechtěl něco dodat, že? A že ta kniha je vědomě vedeným rozhovorem se čtenářem, potvrzuje autor sám, když v jiné kapitole-eseji píše: V mém životě (a nejspíš i ve vašem životě), a tedy i v této knize příběhy jakoby končí, ale pak se po letech někdo objeví, dodá další pointu, jednoznačné postavy změní charakter, děje se prolnou. V závěru pár příkladů takových ohlasů uvede. Osmělen neskromně jedno takové pokračování nabízím:

V eseji Stín poustevníka, jenž podobá se stínu svědomí píše Cílek o Kuksu a hlavně o Betlému, přemítá, co hraběte Šporka vedlo ke koupi Nového lesa a proč nechal kamenný Betlém stvořit právě zde. Nu ano, pískovec tu byl, přírodní podmínky vhodné - ale: Nový les sousedil v té době s lesy jezuitskými a Betlém vyrostl jim téměř na dohled! Nebyla k vytesání Betlému právě zde jednou z pohnutek Šporkova potřeba postavit se katolickým pragmatikům?

Špork přece byl z toho, co víme, mystik, jistěže křesťan, ale vzdělaný a nadaný smyslem pro řád přírody, hlavně však ubírající se trochu jinými cestami než tehdejší převládající religiozita. Kdyby pár stránek předtím nevysekl Cílek jezuitům v podobném smyslu poklonu (dokonce jako prvním systematickým kulturním antropologům), snad by mne nenapadlo o tom přemýšlet... Bez ohledu na pochyby či úvahy však platí nejen o Kuksu Cílkovo: Je to místo, o kterém by se nemělo psát, ale kam by se mělo chodit.

Václav Cílek: makom Kniha míst

Dokořán 2004 268 stran, doporučená cena 288 Kč