A dodává: Ráno vstanu s manželkou v půl sedmé, když jde ona do práce, vyvenčím psa a kolem osmé už u toho sedím a píšu do té doby, než se ona zase vrátí domů. Jen v poledne se trochu najím, jdu znovu se psem, někdy, když dávají v televizi na Eurosportu nějaký tenis, tak si to pustím a kouknu se, jak to Agassi hraje. Ale pokud bych měl mluvit o čase stráveném u počítače, tak to dělá minimálně šest hodin čistého času denně.

Nemáte pocit, že v souvislosti s uměním a literaturou zní označení "profesionální" pejorativně?

Živím se psaním a obecně si myslím, že psaní je profese. Každý se narodí s určitým talentem, někdo dovede opravovat auta, jiný je fachman přes vodovod. Na někom odmalička poznáte, že umí druhé zaujmout vypravěčstvím. A pokud se naučí svá vyprávění přenést na papír tak, aby si podržela švih, může se stát spisovatelem, třeba i profesionálním. Talent je pouze nutný základ. Musí se nalézt ten spisovatelský klíč, zvládnout řemeslo.

Mluvím o sobě jako o profesionálním spisovateli a o literatuře jako o umělecké profesi, kterou je třeba si osvojit a naučit se ji. To neznamená, že takové psaní nemůže mít estetickou nebo uměleckou kvalitu. Nerad bych ale mluvil hned o TVORBĚ. Můj milovaný Balthus, jeden z největších malířů 20. století, se vždy bránil tomu, aby před ním dávali do souvislosti malování s tvořením. Říkal: Kdykoliv řeknete přede mnou slovo TVORBA, musím se vás zeptat: Nemluvíte náhodou o Bohu?

Já strávím poměrně dost dlouhou dobu přípravou knihy a sběrem materiálu. Dialogy jsem se poctivě učil a vlastní styl, to nejdůležitější pro spisovatele, jsem vyseděl nad papírem. Na románu pracuji - chcete-li - jako bych byl úředník. Jsou tací, kteří věří na prst Boží, který autorovi ukáže a inspiruje ho, aby něco napsal. Nic proti tomu! Jen si dovolím podotknout, že moje zkušenost s prací takových umělců, spisovatelů či malířů je většinou nevalná. Když vidím, co Boží prst způsobil, říkám si často, že by bylo lepší, kdyby v daný okamžik byl někde jinde. Cézanne to říkal pěkně: Nejlepší inspirací je pravidelná práce.

V románu Stěna srdce si děláte břitkou legraci z moderního malířství a z konceptuálního umění. Ačkoliv se považujete za řemeslníka, píšete své knihy ze sebe?

Netvrdil bych, že píšu ze sebe, přesnější by bylo, kdybych řekl, že píšu přes sebe. V každé mé práci, ať už jde o román, scénář nebo nějaký kozí bobek pro noviny, tedy fejeton, najdu samozřejmě sebe sama, vlastní názor a vidění světa. Já se jenom bráním tomu, když někdo považuje autobiografické psaní za autentické a myslí si, že autor něco zažije a potom to dovede věrně přenést na papír. Na takovou autenticitu nevěřím, není podle mě ani možná. Navíc paměť často klame.

Román Stěna srdce je inspirovaný prací Jana Knapa. Je to kniha o Knapových obrazech, ne o něm. Jeho plátna mám moc rád, vůbec jsem fanda na současnou figurální, respektive figurativní malbu, tedy na obrazy, které jsou nositelem nějakého příběhu - nepoužíval bych termín realistický, ten pochází z 19. století -, ačkoliv takových věcí se u nás i ve světě dnes najde jako šafránu. Tedy těch dobrých. Když se podívám na obraz, dovolím si neskromně říct, že poznám dobrý od špatného. Samozřejmě znám i špičková abstraktní plátna, na kterých okamžitě poznáte, že autor umí malovat. Že je to malíř! Každý dotek štětce má svoje místo. Zrovna nedávno jsem viděl jedno plátno od Karla Malicha někdy z přelomu 60. a 70. let. To byla malba! Ovšem u mnohých takzvaných abstraktních malířů je bohužel znát, že nezvládají ani řemeslo. Prostě nemusím mít kýble barvy vychrstnuté na plátno, do kterého pak ti hoši mlátí hovnama.

Když vyšla Stěna srdce, objevily se názory, že si zároveň dělám legraci z Kafky a Dostojevského. Ale kdo já jsem, abych na tohle měl právo? Jenom mi nesedí, když někdo v souvislosti s Kafkou hned vytasí odcizení a v souvislosti s Dostojevským zas psychologické ponoření. To se začínám potit. Nedělám si srandu z Kafky a Dostojevského, ale z interpretací jejich díla, které od sebe literární teoretici donekonečna opisují.

Stavíte se do role vypravěče a zároveň ironického glosátora, ale jakmile dojde na erotiku, váš ostrovtip ochabuje. Místo, abyste to prožil, začnete snít.

Myslím, že s erotikou problém nemám, spíš naopak. Ale možná to neumím v knize zvládnout řemeslně. Ovšem už jeden můj kamarád si nedávno posteskl, že sex v mých knihách je takovej empírovej... No, koukám, že na tom asi něco bude.

Když líčíte erotické scény hrdiny románu Stěna srdce s jeho inspirátorkou a osudovou, provokativní ženou Laurou, vedle její postele umístíte gotickou boží Madonu.

Sice se nechci nikoho dotknout... Ale někdy mám pocit, že tam, kde by měli novináři a literární kritici hledat a kutat, ani nekopnou, zatímco o kdejakém husím pšouku se rozumuje rozšafně. Prostě je to žena, která má vztah ke gotice. Přišlo mi to docela jako solidní fór... Možná trochu vulgární připodobnění - na jedné straně složitá osobnost Laury, na druhé světice. Mimochodem, tahle postava má zajímavou souvislost. Její příjmení Cherubini je reálné jméno jedné výtvarné teoretičky ze Sicílie, která několikrát psala o Knapových obrazech. Když jsem se pustil do románu, ptal jsem se ho, jestli bych tohle jméno mohl použít. Líbilo se mi. A Honza s tou svojí věcností povídá: Klidně to tam dej, takhle se na Sicílii jmenuje kdekdo. Takže Laura vznikla jako moje fabulace, ačkoliv nese autentické jméno. Nějakou dobu potom, co kniha vyšla, jsem mluvil s jedním galeristou a on mi najednou povídá: Představ si, že jsem na fotce viděl tu skutečnou Cherubini. A ona je opravdu dost podobná té postavě, jak ji líčíš ty.

Nemáte vysokou školu, nevnímal jste to někdy jako handicap? Jak jste se vůbec dostal k psaní?

Kdysi jsem to snad tak vnímal, ta moje nevzdělanost nade mnou posměšně bubnovala... Ale zase jsem s humanistickými intelektuály nikdy nezachraňoval svět u piva nebo u kafe, a pak nechal při nejbližší příležitosti kamaráda v rejži...

Studoval jsem ještě za minulého režimu a po ZDŠ jsem šel na průmyslovku. Tehdy jste potřeboval, když jste se hlásil na univerzitu, doporučení a posudek ze střední školy. Na průmyslovce vám ale nedali takový papír, abyste mohl studovat češtinu nebo třeba dějiny umění, doporučili vás jen na technické obory. Takže bylo pro mě velmi těžké, skoro nemožné, dostat se na humanitní obor.

Skončil jsem proto na technice v Brně, ale po pár měsících jsem toho nechal. Šel jsem do práce. Napřed jsem zametal dvůr v jednom železničním podniku a potom dělal ve fabrice technika. Po osmdesátém devátém jsem začal psát recenze na rockové kapely a věnoval se normální kulturní žurnalistice, nejdřív pro Gramorevue, která brzy zanikla, potom pro Rock & pop a trochu jsem psal do Lidovek. Brzy mi začalo vadit, že k tomu, abych něco napsal, musel někdo jiný hrát a zpívat. Už mě otravovalo psát pořád dokola, že hraje basovka, sólovka a taky bicí hrajou...

Někdy ve dvaadevadesátém roce jsem v jednom knihkupectví narazil na Čtrnáctero zastavení, memoárovou knížku Bedřicha Fučíka. Tam je jedna kapitola věnovaná Janu Čepovi. Celé jsem to přečetl a shodou okolností v tom samém obchodě měli i výbor z Čepových povídek, který se jmenoval podle jeho prvotiny Dvojí domov. To byla rána z čistého nebe. Zhltnul jsem pak celé Čepovo dílo a dostal chuť taky zkusit něco napsat. To je, jako když básníci říkají, že dobrá básnička od někoho jiného je může inspirovat. Tak vznikl poločepovský, polohitchcockovský román Smrt a křeslo.

Nedávno se mnou rozhlasový režisér Miroslav Buriánek dělal nějaké povídání o mé práci a inscenoval úryvky z některých mých románů. Když jsem tuhle prvotinu slyšel po dlouhé době číst, překvapilo mě to. Místy docela drsný...] Je tam scéna, jak muž ubije k smrti svou ženu pohrabáčem - plasticky a poměrně slušně popsáno. Drželo to pohromadě, přestože se tam samozřejmě najdou začátečnické chyby. Ovšem za knihu, kdy se to zlomilo a propracoval jsem se k vlastnímu stylu, považuji až Jezdce pod slunečníkem.

Nedávno jste vydal knihu, která se jmenuje Poslední ohňostroj. Její název zní jako takové ohlédnutí, že si začínáte uvědomovat stárnutí.

Bavili jsme se o tom s Michalem Vieweghem, když měl v Olomouci čtení. Vyměňovali jsme si ty knížky, on mně dal Vybíjenou, já jemu Poslední ohňostroj. A on se smál nad titulem a nad tím, co bylo napsáno na záložce - dost blízké tomu, co stojí na záložce Vybíjené: Á, bilancujeme!

Ono to tak možná trochu je, ta knížka má v sobě jakýsi autobiografický dech. Jde o příběh několika čtyřicátníků, kteří se znají velmi dlouho a to přátelství stále udržují. Ale i když se snaží sebevíc, přátelská pouta začínají povážlivě povolovat. Chlapi se někdy chovají jako kovbojové a dávají najevo, že žádné přátele nepotřebují. Ale ve skutečnosti je to přesně naopak. U žen je to asi jiné, víc se upnou na domov, děti a povinnosti. Ale mužskej, i když má rodinu, se někdy sebere a musí s kumpány vyrazit třeba do Beskyd, vylézt na Smrk, žvanit kraviny a pít pivo v hotelu Charbulák na Grúni.

V té knize píšete, že na stárnoucím muži je nejpřitažlivější jeho chlapectví. Co tím myslíte? V čem jste vy sám chlapec?

Podle mého jde o jediný půvab, jaký si muži mohou uchovat. Nic jiného v nich není než právě tohle. Ti, co zůstávají zajímaví, jsou takoví proto, že je v nich něco z těch kluků, kterými byli, když lítali kolem baráku za balónem. Je tragické, když se muž začne zaobírat vlastní důležitostí a tím, že má práci, která je tím prvním a posledním na světě. Když ztratí nadhled, je ztracený. Zatímco jiným Bůh požehnal: Ještě v šedesáti se dovedou chechtat sami sobě.

Ve vašich knihách mají důležité místo různí řemeslníci, kumštýři a lidé, kteří pracují rukama. Kutíte si také doma?

Jsem levej jak šavle a žádné nářadí neumím vzít pořádně do ruky. Ale o to víc obdivuju, když je někdo šikovný a umí udělat třeba stůl. Pořádný, festovní, radost pohledět. Netřeba snad zdůrazňovat, že nemluvím o tom paznehtovi, kterého známe všichni z vlastní zkušenosti a který přijde, nahodí křivě dlaždičky a pak natáhne ruku a řekne si o ranec. Takového skopnout ze schodů.

Ve svých knihách se někdy nedovedu uhlídat a pustím se do dlouhých popisů, hlavně popisů podobných pracovních činností.