"Tedy jestli Werich a já jsme někdy začli na programové základně, byl to zavilý odpor k jubileům, výročím, vlajkoslávám, fáborům a korouhvím, k veškerému hujajá a piškumpré a sláva mu, on je pašák," vyjádřil se kdysi Voskovec. "Zahájili jsme svou činnost co revoltu proti kdejakému Slavme slavně slávu slavných Slávů - tomu věnec budiž dán, skleničko ty skleněná - proti Slavínům, Památníkům, Panteonům, Pantátům, Potentátům a Páprdům."

Od humoru pro humor k satiře

Začali školskou parodií Vest Pocket Revue (1927), s níž přešli do Osvobozeného divadla. Postupem času opouštěli představu humoru pro humor. Od hry Caesar (1932) se definitivně vzdali "idyly svého někdejšího ideálu čisté komiky", jak se vyznali sami. "Je dostatečně známo, že jsou věci, které bereme velmi vážně a za které bojujeme zbraněmi, které máme v ruce. To jest satirou."

Satira antifašistické hry Osel a stín (1933) byla tak účinná, že si vysloužila ostrou reakci německého velvyslanectví. Osel promlouvající k lidem totiž opakoval Hitlerovy výroky. Služebně jejich představení navštívil Edvard Beneš. Požádal je, aby si pro vyjádření "oslových" myšlenek vybrali kohosi jiného, nějakou soukromou osobu. Vznikl z toho "Adolf Kohos, soukromník".

Werich a film

Témata své tvorby hledali mezi lidmi, na ulici. Stavěli se proti střelbě do stávkujících dělníků, sympatizovali s voláním po právu na práci. Přijali pečeť levicového divadla. Tento étos měly i jejich filmy. Hej rup (1934) se dnes může zdát jako agitka, ale ve své době sklidil úspěch. "Humor V+W je značně lepší než bratří Marxů," napsal o nich nadšeně britský Daily Express.

Werich miloval Shakespeara a ze všech jeho postav nejvíc Falstaffa. Bonvivána, který zároveň ví, kde přestává legrace a musí se projevit jako muž. Shakespearovo téma zpracoval do vlastní upravené hry. Nikdy si ho však nezahrál.

Werich spolu s Voskovcem a v době jeho druhého exilu i sám rád sundaval obraz historických velikánů na zem. Zajímal ho vždy jejich lidský rozměr. Všelijaké vzletné myšlenky byl Werich zvyklý opřít si pěkně o zem a zasmát se, i když mluvil o vážných věcech. Právo na vlastní kritický názor, potřeba pojmenovat skutečnost a rozdíl mezi ideálem a realitou se projevily ve filmech Císařův pekař a pekařův císař, Až přijde kocour, v jeho literárních textech i veřejných vystoupeních.

Okouzlení možnostmi češtiny

Trvalý přínos V+W a potom i Wericha s druhým hereckým partnerem Miroslavem Horníčkem spočívá ve využití netušených možností češtiny k poetickým vyjádřením i k humoru.

Mnohý jejich písňový text je malý poetický klenot. Tím snad nejvíce ovlivnili své následovníky. K poetice V+W se hlásili jak Suchý se Šlitrem, Lasica se Satinským, Divadlo Járy Cimrmana a mnoho dalších. Okouzlující jsou hříčky typu "a lano-li nenapne-li se?", nesmrtelné jsou Ježkovy melodie s texty V+W jako Život je jen náhoda, Tmavomodrý svět, či Nikdo nic nikdy nemá rád.

Nelze pominout moderní Werichovo herectví, zjevné i v televizních miniaturách z díla A. P. Čechova, které okouzluje i o víc než půl století později. "U Wericha nikdo není zatracen, nejspíše ještě zesměšněn. Jeho herectví nesnese utrpení druhého a jeho řešení zlých situací je nejprostší a nejúčinnější v náhlém přátelském úsměvu nebo šibalském zamrknutí a myslím, že by Macbeth nevraždil a Othello netrpěl, kdyby se byl poradil s Werichem," charakterizoval ho přítel Jiří Trnka.

"Zrovna tak dovedl i naopak nahodit svoji pumu prosté logické pravdy do společnosti lidí, kteří si vzájemně přikyvují nad nějakou nespravedlností posvěcenou vyššími účely. Odtud jeho nenávist k válce a fašismu, kde stojí vedle Švejka a vidí celou tu nelidskost, ovšem bez Švejkova lišáctví a cynismu."

Osudy Jana Wericha ovlivnilo dění ve 20. století

Osudy Jana Wericha (ale i jeho partnera Voskovce) jsou obrazem politické reality minulého století. Boj proti fašismu, válečný exil, návrat do proměněné republiky, rozchod dvojice V+W.

K Werichovu životopisu patří také účast na "obrodném procesu" pražského jara i nemožnost veřejného vystupování v době normalizace. Nejen česká kultura tak přišla o to, co mohl ještě Werich vytvořit. Nic na tom nezměnil ani kompromis s mocí při tzv. Antichartě. Nemocný člověk směřoval ke smrti, která přišla 31. října 1980.

Nová vydání na CD muzikálu Divotvorný hrnec, vyprávění vlastní knihy Italské prázdniny, dvanáctidílný komplet i s neznámými nahrávkami Haškova Švejka, některé scény a předscény z inscenací Caesar (1955), Husaři (1956) a Balada z hadrů (1957), nová vydání pohádek Fimfárum, které se dočkaly i filmové verze, svědčí o trvalém zájmu veřejnosti.

V sobotu připomene Wericha Česká televize. [celá zpráva]