Jak projekt vznikl – má něco společného s vaším vlastním zájmem o film?

S televizí a s filmem jsem doslova vyrostl. Už rodiče se celý život podíleli na televizní dramatické tvorbě nebo na filmové hudbě. Je fakt, že k této branži mám blízko, a sám jsem v televizi 12 let pracoval, naposledy jako zahraniční zpravodaj v Německu.

Podstatnější ovšem je, že společnost s tehdejším názvem RWE přišla do České republiky až v roce 2002, kdy už řada sponzorských projektů existovala. Nová značka se samozřejmě chtěla etablovat na trhu, a především chtěla změnit způsob sponzoringu. A byl tu jeden klenot: karlovarský festival. Každý, kdo ho poznal, pochopí, že to je společensko-kulturní akce číslo jedna, srovnatelná snad jen s Pražským jarem. Ale podporovat pouze festival, to by bylo jen sponzorství jedné akce. A tehdy nás napadlo zkusit poskládat kolem festivalu komplexní projekt a podílet se na financování a podpoře českého filmu jako důležité součásti kultury. Tak jsme se stali regulérním zdrojem financí a partnerem.

Co všechno projekt zahrnuje?

Prakticky celý kinematografický proces. S Českou televizí a Barrandov Studiem participujeme na Filmové nadaci, která posuzuje a odměňuje scénáře. Dále je tu podpora grantů na FAMU, koprodukce českých filmů včetně dokumentárních, filmové festivaly a Český lev. Čili jsme od začátku u scenáristické tvorby, a nakonec i u každoročního vyhodnocení. Je nádherné to sledovat a podílet se na tom.

Stal jste se díky tomu filmovým odborníkem?

Nikdy bych se nechtěl pasovat do role odborníka. Už od vzniku projektu jsem vše konzultoval se svými bývalými kolegy, známými a experty, u zrodu projektu stál Ivo Mathé, Jiří Bartoška a další. I dnes se spoléháme na konzultace s odborníky od dramaturgů České televize přes experty ve Filmové nadaci až po distributory. Teprve potom se rozhodujeme.

Když pominu kvality scénáře, podle jakého klíče vybíráte koprodukce?

Snažíme se vždy vybrat minimálně jeden nebo dva tituly, které mají větší umělecké ambice a mohou, obecně řečeno, obohatit domácí kinematografii. Na druhé straně bychom velmi rádi nabídli to, čemu říkám kvalitní mainstream: filmy, které mohou potěšit diváky, ale není to laciný brak. A musím bohužel přiznat, že najít dnes právě tohle je dost kumšt – byť se nám to v posledních letech dařilo. A když sázíme pro příští rok na Bajgarovu Teroristku nebo Vejdělkovu Poslední aristokratku, věříme, že to bude to pravé, co diváky neurazí hloupostí a potěší humorem, rozesměje a dodá dobrou náladu. Třetí projekt, Marhoulovo Nabarvené ptáče, má zase umělecké ambice, je to svým způsobem velký experiment, obrovský projekt a zároveň film, kterému věříme, že zazvoní na festivalech, případně u zahraničních distributorů.

Nezdá se vám někdy, že je těch českých filmů až moc? Za rok 2018 je to 36 hraných, 21 dokumentů a tři animované, tedy celkem šedesát filmů.

Je to moc a je to strašné. Česká kinematografie se tím sama ničí. Nevím, co s tím, ale tvůrci i producenti doslova kanibalizují jeden druhého, protože je tu velmi malý prostor pro to, aby kvalitní film vynikl. Jedna premiéra stíhá druhou a není čas se ani na nový film těšit, protože se člověk z reklamy, médií a sociálních sítí neustále dozvídá, co dalšího se už zase chystá. Navíc ekonomické důvody neumožňují zdaleka všem lidem chodit do kina na české filmy tak často, aby o nich měli větší povědomí. Efekt, vyznění těch filmů, a to bychom ještě mohli samozřejmě dlouho diskutovat o jejich kvalitě, se tak úplně míjí.

Martin Chalupský

Martin Chalupský

FOTO: archiv Martina Chalupského

Však také pohled do žebříčků návštěvnosti českých filmů není nijak veselý…

Když celovečerní film vidí v kinech 5 až 10 tisíc lidí, s nadsázkou říkám, že přišla jen širší rodina tvůrčího štábu. To je doslova odstrašující. Základní premisa každého tvůrce by měla být, že film se dělá pro diváky.

Já, kdybych natočil film, na který přijde 6000 lidí, bych z toho měl noční můru. I když se návštěvnost těch lepších filmů pohybuje kolem 300 000, je to pořád málo, ty nejlepší by přece mělo vidět přes půl milionu diváků, protože z několika málo příkladů víme, že to jde.

Jakou roli v tom podle vás hraje reklama?

Velkou. Pořádná reklama a Public Relations, to by měla být samozřejmá součást každého titulu. Když se podíváte zpětně třeba na kampaň filmů Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, tak není pochyb o tom, že se na výsledku určitě podílela. Bez kampaně včetně sociálních sítí to dnes prostě nejde, a kdo si myslí, že lidé si jeho film jen tak najdou, moc se mýlí.

Existuje film, jehož ohlas vás příjemně překvapil nebo naopak hodně zklamal?

O zklamáních bych mluvit nechtěl, ostatně jich bylo minimum. Nejvíc a velmi příjemně mě překvapil Anděl Páně II. Ano, všichni jsme věděli, že jednička byla úspěšná, že dvojka bude krásná. Ale nadšení diváků, to, jak se film za týden, za měsíc stal součástí celospolečenských debat a vidělo ho hodně přes milion diváků, to překvapilo asi každého.

Jak vidíte budoucnost vašeho projektu – bude se dál rozvíjet?

Byl bych rád, kdybychom zůstali stabilním partnerem. Dnes a denně mám na stole další žádosti na koprodukce a festivaly. I těch je mimochodem až moc a myslím, že pokud chce někdo dělat festivaly v regionech, pak zdroje musí také především z těch regionů jít. Firma nemá bezedné zdroje, ročně dává do podpory českého filmu 25 milionů korun a růst nelze čekat. Budeme opravdu rádi, když budeme stabilní a udržíme současný trend dál.