Na scénu moderní haly v řeckém stylu vstupuje v slušivém současném smutku "železná lady" kněžna Drahomíra, která právě pohřbila svého manžela, aby se pevnou rukou ujala vlády v zemi. Jak jinak, když následník trůnu, kníže Václav, je na první pohled blouznivec a plachý introvert, který sebou trhá při pohledu na shromážděný lid a koruna mu padá z rukou. Navíc je zjevně stižen padoucnicí a sklonem k hysterii, který nejspíš zdědil po své matce Drahomíře.

Ta totiž vrhá plamenné pohledy a hřímá proklamace k pasivnímu lidu s červenobílými mávátky v rukou, přičemž provádí podivné prostocviky, které mají patrně ilustrovat její vášeň, ale v publiku budí smích. Stejně jako pohanský kněz Česta, který svým zjevem budí živou vzpomínku na Krakonoše a patetickou deklamací na loutkové divadlo z dob Matěje Kopeckého.

Plytká postmoderní koláž

Ostatně scéna, v níž vraždí svou vnučku Velenu, je celá z tohoto rodu - naivní naturalismus scénografie vsazující hříbečky do zeleného mechu ladí s "opravdovou" třesavkou knížete Václava a jeho důvěrníka Podivína, a zejména s živě vyvedenými smrtelnými křečemi vražděné Veleny. Smích v publiku.

Drahomíra má milostný poměr s lechem Hněvsou, který je nespíš otcem jejího mladšího syna Boleslava. Ten je vlády neschopný opilec a bonviván. Kněžna Ludmila si co do hysterie mnoho nezadá s Drahomírou a Václava k ní poutá zřejmý oidipovský komplex. Navíc Ludmila vládne čarodějnými schopnostmi - dokáže pokynem ruky srazit Drahomíru na vzdálenost několika metrů. Smích v hledišti.

Václavovu návštěvu v ležení německých vojsk překládá titulkovací zařízení do švabachem psané němčiny. Vojáci, instalovaní na předscéně po vzoru panoramatu Bitvy u Lipan, popíjejí láhvové pivo (ležák od slova ležení?). Smích v publiku.

Zavraždění Václava (před Hynaisovou oponou) předchází postmoderní skok do historismu 19. století, při němž se nejprve opilý Boleslav povaluje po pruhovaném sofa, na kterém se pak tlačí lechové, Drahomíra, Boleslav i Tyra, což silně připomíná reklamu na Největšího Čecha. Smích v publiku.

V této postmoderní koláži nescházejí ani muzikálové výstupy - tanečky knížat s meči či reje lepých slovanských děv. Inscenace nekončí Václavovou vraždou, ale uvedením Václava mezi pozlacené světce za zvuků svatováclavského chorálu. Inu, Tyl nedokázal napsat dost působivé finále...

Hercům dominuje výkon Medvecké

O čem tohle všechno má vypovídat, nevím. Vím jen to, že je mi líto návratu jedné z mála velkých českých romantických tragédií, kterou Tyl vybavil silnými postavami v objektivním dramatickém střetu, i herců, kteří mají na to, aby se s těmito postavami potkali v důstojnější a smysluplnější inscenaci.

Pro moderní herectví Taťjany Medvecké, schopné obsáhnout patos postavy nikoli povrchními prostředky, mohla být Drahomíra jedním z vrcholů její herecké dráhy. S Václavem by si jistě lépe poradil Vladimír Javorský, s Ludmilou Iva Janžurová, kdyby se dokázala zbavit řečové manýry trhající text na nesmyslně akcentované kousky.

Méně to platí o ostatních, kteří - až na výjimky - Tylův text drmolí tak, že mu z valné části není rozumět. Těsně před závěrem říká Medvecká Drahomířin text ztišeně a koncentrovaně, jakoby s ostychem a omluvou za "nevhodnou" interpretaci. Pro tento kousek Tyla stojí za to vydržet. Jinak si tento postmoderní muzikál můžete nechat ujít.

"Pracně odoláváme pokušení vrazit do naší inscenace sbor víl ze Strakonického dudáka nebo nějaký ten song z Fidlovačky," žertoval režisér Pokorný před premiérou. Myslím, že neměl odolat. Bylo by jasnější, kam směřuje. Program inscenace nabízí obsáhlý exkurs do historických souvislostí Tylovy hry z desátého století i z doby kroměřížského sněmu. Možná si inscenátoři měli spíše povšimnout kvalit Tylovy hry, pak by ji nemohli podrobit tak primitivnímu shození. "Museli jsme silně z cesty zblouditi," říká v jedné ze scén kníže Václav Podivínovi. Má bohužel pravdu.

J. K. Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové

Režie Jiří Pokorný, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Kateřina Štefková, hudba Michal Novinski a Jan P. Muchow, dramaturgie Lenka Kolihová-Havlíková. Premiéra 28. a 30. ledna 2005 v Národním divadle v Praze.