Niemiho román rozdělený do dvaceti kapitol s prologem a epilogem je dílem, které čtenáře pohltí a nepustí ho, dokud knihu nedočte, aby mu následně bylo líto, že četl tak rychle a více si její stránky nešetřil.

V příběhu ze švédsko-finské hranice (tedy místa, kde se mluví oběma jazyky) autor užívá mnoho osvědčených postupů - např. to základní: vypravěčem je dítě, později dospívající chlapec Matti, který zakládá s třemi kamarády na začátku šedesátých let minulého století ve vesnici Pajala, čtvrti Vittula (doslova Kundomočál podle údajné nadprůměrné porodnosti) rock"n"rollovou kapelu.

Niemi ovšem slaví úspěch tím, že nijak neslevuje - z textu přímo kape důvěryhodnost, je vidět, že je s popisovaným krajem srostlý. Hlavními trumfy pak jsou na jednu stranu zbytečné nesklouzávání k idyličnosti, na straně druhé absence psychologizování - věci prostě jsou, pokud vycházejí z tradice, nebo je prostě lidé dělají, a je zbytečné mluvit o tom, proč. Kluci se například obávají, aby hraní v kapele nebylo bráno jako zženštilé, neboť zpěv je vnímán jako ženský atribut, takže všichni chlapci na hodinách zpěvu důsledně jen otvírají pusu, aniž by opravdu zpívali.

Román ukazuje dvě protichůdné síly - krajové vymezování se (lidí ze severu Švédska vůči lidem z jihu), naproti tomu prostupnost pop music i do nejodlehlejších koutů světa. To je zřejmě důvodem, proč je román úspěšný a zároveň v čtenáři zanechá znatelnou stopu. A tak snad úplně neplatí to, co říká o čtení knih otec Mattimu při zasvěcení v sauně: "Psychiatrické léčebny jsou přeplněné lidmi, kteří příliš četli. Kdysi byli jako ty a já, silní, nebojácní, spokojení a vyrovnaní.

 Potom ale začali číst. Často to způsobila náhoda. Nachlazení a pár dní v posteli. Hezká obálka knihy, která probudila zvědavost. A najednou je zlozvyk tady."

Mikael Niemi: Popmusic z Vittuly přeložil Zbyněk Černík, Mladá fronta, 264 stran