Jenže čtyři milovníci heavymetalových klišé ve fracích a s důstojným nástrojem v rukou i srdcích přežili dodnes. Už na konci devadesátých let věděli, že se věci musí změnit. Na jejich dalších počinech se tedy začaly objevovat vokály i bicí. Přestože Apocalyptica neustále věří především svým milovaným nástrojům, její desky už nejsou jen snůškou prověřených zvuků.

Čerstvé album nazvané po kapele jde dál. Hned v úvodní ryze rockové písničce Life Burns! bere dech simulovaná kytara i zpěv hostujícího Lariho Ylönena ze slavných The Rasmus. Neobyčejně to oživuje zvuk .

Apocalyptica se posléze vrací ke svým cellům, ovšem motorem bicích pentlí vlastní hrdé skladby, blížící se až "moderní vážné hudbě". V kompozici Bittersweet využívá hlasy Ylönena a Villeho Vala ze skupiny HIM. Gotického ducha jí dodal Valo, temnotu zas hudební filozofie Apocalyptiky. Ylönena je ještě slyšet ve skladbě Betrayal/Forgiveness.

Apocalyptica si nicméně v konkurenci silných hlasů nenechala vzít nic ze své krásy. Zbylí tři skvělí hudebníci jsou schopni koexistovat vedle sebe a podřídit se celku, přestože manévrovací plocha je dobrovolně omezena nástrojovým obsazením. Trio je autorsky i aranžérsky tak nápadité, že ze skladeb na desce nečiší jen zvuk cell jako spíš atmosféra, kterou vytvářejí. Je smutná, sentimentální, úderná i divoká. Pestrá.

Pokud Apocalyptica zanechala na předešlých albech pocit, že se trochu plácá v kruhu, to nové jí dovolilo najít z něho cestičku ven. A že za hranicí prvního kruhu čeká kruh další, je v tuto chvíli vcelku jedno.

Apocalyptica: Apocalyptica

Universal Music, 51:43