Yalom získal popularitu v mnoha zemích, a to i přes intelektuální náročnost knih jako Když Nietzsche plakal, Láska a její kat, Lži na pohovce, Léčba Schopenhauerem, Problém Spinoza nebo Pohled do slunce, v nichž se nikdy se nepodbízí a důvěřuje v inteligenci čtenáře. V pamětech otevřeně říká, že ho recenze i pochvaly od fanoušků zajímají, ale přesto nekalkukuje, nikdy kvůli tomu nesnižuje úroveň textu.

Yalom je nejen chytrý, ale i odzbrojujícím způsobem upřímný - jeho texty jsou sice romány, ale zároveň eseje a velmi otevřené rozbory terapií a skutečných situací. To, co většinou odhalují až akademici, literární historici a teoretici, Yalom v pamětech klidně prozradí sám. Vysvětlí, kdo ho inspiroval, z čeho vznikla která kniha, kdo inspiroval kterou postavu a kdo je jeho alter ego. Dodá i konkrétní místa, kde psal, a navrch, co mu poradila manželka. Je to místy až legrační a literární historici mají hodně ulehčenou práci.

Yalom dělá ve svých knihách to samé, co ve své ordinaci. Zatímco jiní psychoterapeuti sází na složitá pravidla, on říká: Když ho chcete vyléčit, hlavně s tím člověkem navažte opravdový upřímný vztah.

Ve svých vzpomínkách vysvětluje těžký vztah s matkou, která mu v dětství nechtěně ublížila svou tvrdostí, negativitou a nadáváním. Dokonce ho jednou obvinila z vážné nemoci a možné smrti otce. V pokročilém věku jí autor odpouští, protože chápe, že byla jen chudá nevzdělaná imigrantka, která se musela pořádně otáčet, aby v Americe uspěla.

Mniši v Tibetu

Buddhističtí mniši

FOTO: Jan Rychetský, Právo

Poutavě líčí tvrdé časy, kdy se jako nejistý židovský mladík snažil dostat na prestižní medicínu, a pracoval tak usilovně, že úplně ztratil kontakt s běžným životem, i společenské revoluce 60. let a pozdější dekády, kdy už jako uznávaný akademik cestoval po Evropě, Indii, Číně, Japonsku, Thajsku a setkal se i s buddhismem a snažil se naučit meditaci.

Jako psychoterapeut pochopil, že už mu nestačí číst jen články v odborných časopisech, čím dál víc tíhnul k autorům jako Nietzsche, Sartre, Schopenhauer, Dostojevský, Tolstoj či Kundera. Dochází k záběru, že existenciální témata, která trápí pacienty, jsou často „výstižněji uchopeny romanopisci a filozofy než příslušníky mého oboru“.

Snaha jeho kolegů, starých lékařů, něco zamlčovat a nemluvit s pacientem o smrti mu připadala zcela chybná. Přemýšlení o vlastní smrtelnosti může lidem zásadně zvýšit kvalitu života, vztahů v rodině, radosti ze života.

„Realita smrti nás sice může zničit, ale idea smrti nás může zachránit,“ píše Yalom. A když se nakonec dostaví stáří a smrt se blíží, „jediné, co nás může utěšit, je vědomí, že jsme žili dobře,“ dodává.

Z celých jeho pamětí nakonec vyplývá, že on určitě je člověkem, který žil dobře.

Celkové hodnocení: 80%