Otec ani syn se po převratu v únoru 1948 nehodili komunistům do nového, oficiálního výkladu historie tohoto státu, ve kterém měli mít napříště místo pouze někteří. Ještě v témže roce část Rašínovy rodiny emigrovala, ostatní odešli o dvacet let později.

Dům v pražské Žitné ulici, před jehož vchodem 5. ledna roku 1923 vystřelil fanatický anarchokomunista na Aloise Rašína a smrtelně ho zranil, obývaly celkem čtyři generace jeho rodiny. Na dlouho se stal také místem posledního odpočinku Aloise i Ladislava, kteří po roce 1948 nesměli mít hrob, aby jejich jméno nebylo připomínáno vůbec nikde – a také aby se nemohl stát symbolem politického odporu. Vdova po Ladislavovi Marie Rašínová proto řadu let v domě uchovávala i dvě urny.

Jako poslední se v něm narodila Aloisova pravnučka Karolina Breitenmoser-Stransky, než se její rodiče rozhodli roku 1968 odejít do Švýcarska.

Pravnučka Aloise Rašína Karolina Breitenmoser-Stransky

Pravnučka Aloise Rašína Karolina Breitenmoser-Stransky.

FOTO: ČTK

„Mám pocit, že tragédie, kterou zažila naše rodina a která je spojena s významnými historickými mezníky Československa, se teď konečně může nějak pochovat. A možná i někdo uzná, že pro tuto zem oba, Alois i Ladislav, něco udělali,“ říká křehká žena, která se stala průvodkyní Svobodova dokudramatu Rodina Aloise Rašína.

Zpočátku však prý byla opatrná a nebyla si jistá, jestli na spolupráci s Českou televizí má přistoupit. „Pro mě to byla velmi osobní záležitost. Vždyť o naší rodině se skoro sto let téměř nic nevědělo. Po roce 1989 sice Aloise Rašína jako úspěšného tvůrce měnové reformy zmínil Václav Klaus, jenže nikdo dosud nešel tak daleko jako teď režisér Jiří Svoboda. Když mi popsal, jak Aloise vidí, usoudila jsem, že to souhlasí i s mým pohledem a že to odpovídá skutečnosti,“ vysvětluje paní Karolina.

Alois Rašín byl podle jejích slov dobrý organizátor a „člověk krizí“, jak tradují rodinné vzpomínky a jak dokládá také korespondence a další dokumenty, které rodina uchovává a z nichž směl čerpat i scenárista a režisér Jiří Svoboda. Při jedné z návštěv Prahy paní Karolina přivezla spolu s dopisy i vzácnou památku, deník prababičky Karly Rašínové, rozené Janské.

„Do něj jsem směl jen nahlédnout, vůbec ho nedává z ruky, a tak zatímco si četla noviny, já si psal poznámky,“ usmívá se Jiří Svoboda a dodává, že Karlin deník byl zamýšlen jako poselství dětem, svědectví o šťastném manželství, v němž se svěřuje, že Aloise Rašína obdivovala už ve svých čtrnácti letech. Tehdy chodila tajně poslouchat projevy do spolku Slávie, kde se scházeli čeští vlastenci, kteří
usilovali o emancipaci českého národa, a mezi řečníky si všimla mladého právníka, jehož projevy budily velké nadšení. Když za ně pak byl rakousko-uherskými úřady odsouzen ke dvěma letům vězení, nesla to velmi těžce, ačkoli se osobně v té době vůbec neznali. „V soudní síni byli policisté s bodáky. Dva dny jsem proplakala. Když se pak vrátil, byl tak milý, jak jen on dokázal být. O dva roky později jsme měli ve smíchovském kostele svatbu,“ píše Karla v deníku.

Ladislav Rašín

Ladislav Rašín

FOTO: archív autora

Narodily se jim tři děti, prvorozený Ladislav se stal právníkem jako jeho otec a také z něj se stal velký vlastenec. V době, kdy Hitler žádal po Československu, aby postoupilo Německu pohraničí, postavil se na odpor proti jednání mocností i prezidentu Benešovi. Stál v čele Výboru na obranu republiky, který svolal manifestaci před budovu Národního shromáždění.

„Přišlo tam 250 tisíc lidí a projev mého dědečka měl velký úspěch, jenže po roce 1948 komunisté už tuto akci připomínali pouze ve spojitosti s tím, že na ní promluvil Klement Gottwald,“ zmiňuje paní Karolina.

„Druhý den podala vláda demisi a mnoho poslanců, představitelů kultury i obyčejných lidí si představovalo, že můj dědeček se stane premiérem polovojenské vlády národního odporu. I za cenu, že vyčerpaný a defétistický prezident Beneš bude internován,“ dodává.

Beneš však rozhodl jinak, do čela vlády jmenoval generála Jana Syrového s odůvodněním, že je potřeba uklidnit masy a zvládnout ulici. A po odvolané mobilizaci, kdy se představitelé státu podvolili mnichovskému diktátu, už vedla cesta Ladislava Rašína do protinacistického odboje.

Na sklonku roku 1939 jej zatklo gestapo, byl odsouzen k smrti, trest mu byl po roce změněn na patnáct let těžkého žaláře. Ve vězení těžce onemocněl, a když byl na jaře roku 1945 převezen do věznice poblíž Frankfurtu nad Mohanem, následující den zemřel. Čtyři dny poté město osvobodila americká armáda.