V Praze vystoupíte v rámci festivalu Struny Teens, který cílí na mladé publikum. Máte pocit, že mladá generace posluchačů přistupuje k hudbě jinak?

Rozhodně ano. Zaprvé nemusí mít vztah k tomu, co se obecně nazývá klasická hudba. Dnes je všechno instantní, vzdálené jen jeden stisk klávesnice na počítači. To zásadně mění způsob, jakým mladí lidé přistupují k hudbě a reagují na ni.

Co byl váš první silný hudební zážitek v životě?

Vybavuje se mi recitál pianisty Lazara Bermana. Bylo to poprvé, kdy jsem slyšel naživo Musorgského Obrázky z výstavy. Užasl jsem.

Co nejvíc formovalo vaši lásku k hudbě?

Má zvědavost. Dnes to vnímám tak, že realita nikdy není taková, jaká se zdá. Vždy je prostor překvapit sám sebe a tím pádem i ostatní. Bez překvapení není žádná zábava.

Říkáte, že formát klasického koncertu je dnes v podstatě stejný, jako byl v roce 1816. Je to slabina, anebo přednost?

To záleží, koho se na to zeptáte. Podle mne je to slabina. Mám rád, když se jakékoli umělecké formy v čase vyvíjejí.

Kdy jste začal cítit, že vám svět klasické hudby nestačí a potřebujete jít dál?

Já vlastně o hudbě nikdy v těchto termínech nepřemýšlel. Když jsem začínal hrát na piano, improvizoval jsem. Brzy jsem začal skládat. Vždy jsem ale také miloval Bacha a pořád ho miluji. Pak přišla chvíle, kdy mi piano přestalo stačit, a začal jsem věnovat čas syntezátorům a elektronické hudbě.

Koho považujete za největšího současného hudebního vizionáře?

Je to Glenn Gould.

Od koho jste se v životě naučil o hudbě nejvíc?

To je záludná otázka. Myslím, že jsem pochytil mnoho myšlenek od mnoha lidí, ale můj mentor Bruce Brubaker si jistě zaslouží zmínit. Nicméně hudba se neučí stejným způsobem jako třeba gramatika. Vždy je prostor pro kreativitu. Je synonymem svobody.

Je pro vás něčím omezená?

Časem. A fyzickými limity.

Na čem nyní pracujete?

Komponuji nové klavírní skladby pro své příští album.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: