Článek
Proč se výstava jmenuje Homoloviny, vysvětluje na vstupním panelu věta – tato výstava se vám možná zná poněkud chaotická, ale právě to je homolismus. Po pravdě řečeno, jednotlivé položky expozice jsou sice po stěnách na první pohled umístěny trochu nahodile, nicméně důležitý je jejich vnitřní příběh, a ne časová chronologie.
Oleg Homola proto na okraj svých snímků vlastní rukou napsal i historku, jak který obrázek vlastně vznikl. Tudíž se můžeme dozvědět, že portrét Karla Gotta vznikl díky hlubokému výstřihu autorovy kolegyně, momentka Waldemara Matušky pro změnu vyjadřuje jeho prosbu o cigaretu a obrázek Ivana Mládka ukazuje originální touhu projet se na kánoi po trávníku.
Zároveň to ukazuje i fakt, že pokud chce fotograf udělat dobrý snímek, měl by se svým modelem umět navázat kontakt, aby z něj dostal všechno, co potřebuje. Možná proto si herec Jiří Lábus vrazil mezi zuby sedmikrásku, muzikant Jiří Stivín zahrál na kvedlačku místo flétny a muzikanti z kapely Katapult se nechali nacpat do osobního auta. Navíc je autor zvěčnil pomocí rybího oka, takže rockeři hledí ze zprohýbaných okýnek zdeformovaného dopravního prostředku. Celá kompozice působí jako postmoderní obraz inspirovaný Dalím.
Matěj Homola je už fotografem z jiného těsta. Má rád výrazné barvy, které ještě podtrhují už tak exoticky působící krajiny. Blankytně modré nebe kontrastuje s ebenově snědou tváří domorodého muzikanta, černá dálnice s bílou čárou uprostřed nemilosrdně krájí prérii a míří k zamženému horizontu, zatímco malé dítě šlape po cestě v mlze zvířeného rudého prachu.
Jeho bratr Honza má barevnost také rád, ovšem tíhne k jedovatým barvám, které doslova svítí do prostoru. Kromě toho má rád i jejich plasticitu, vyjádřenou prasklinami či rýhami. Ty pak ještě víc akcentují autorovy surreálné vize plné zvláštních bytostí a odkazů.
Všichni tři Homolové preferují vizuální řeč obrazu. Jí podřizují všechno, protože vědí, co všechno může v člověku evokovat.