Článek
Otrlý kšeftař, hochštapler s obrovskou mocí a úkolem sehnat peníze, které komunistické straně vyhrají volby, je plně v centru pozornosti filmu, který přitom odkrývá mnohé o letech 1945–1948, kdy se lámal chleba a rozhodovalo o budoucnosti země. Do titulní role obsadil režisér Jiřího Macháčka, film přijde do kin 4. října.
Určitě se nedá říct, že by byl Zdeněk Toman všeobecně známou postavou našich dějin, spíše naopak – jak jste se k jeho osudu dostal a čím vás zaujal?
Zhruba před šesti lety jsem četl jeho příběh, jak ho z podkladů a vzpomínek napsala dcera českých emigrantů v Austrálii Zdeňka Šimandlová.
Sice to zdaleka nebyl scénář, ale když jsem ten stoh papírů četl, zaujal mě osud člověka, který se dal do služeb politiky a žádný prostředek k dosažení cíle mu nebyl dost špatný. To mi připadalo aktuální. A to se psal rok 2012! Toman krom jiného dost zásadně pomohl straně k jejímu únorovému kabinetnímu puči v roce 1948. Čára mezi demokracií a autoritářstvím je hodně tenounká, takže dneska mi připadá téma filmu aktuální až obludně, a to, že Toman na svou činnost nakonec doplatil, je vlastně docela povzbudivé.
Co je to v člověku, že se z něj stane tak otrlý bezcharakterní služebník?
Říkám tomu salámová metoda, kdy vidina mamonu a moci z charakteru postupně odkrojuje ty dobré slupky. Když se po několika letech člověk otočí a podívá se na sebe do zrcadla, zjistí, že poztrácel skoro všechny svoje zásady a charakterové vlastnosti, které kdysi měl.
Ondřej Trojan při natáčení.
Kde a kdy se to stalo Tomanovi?
On se už před válkou snažil vstoupit do komunistické strany, musel tomu tedy věřit. Byl to maďarský Žid z pomezí Slovenska, z úplné díry. Ale vystudoval v Praze práva a měl tu velkou kliku, že se mu podařilo i se ženou přečkat válku v Londýně, zatímco většina jeho rodiny zahynula v Osvětimi.
V té době ještě lidé nevěděli, co se v Sovětském svazu ve dvacátých a třicátých letech dělo. A on si chtěl po válce asi něco dokázat. Strana ho začala úkolovat, aby pro ni sháněl peníze, do vysokého křesla ho dosadila proto, aby měl veškeré pravomoci a moc dělat kšefty a jemu se to dařilo. Oni ho nepotřebovali jako rozvědčíka, ale právě jako kšeftaře a neuměli dohlédnout, že jako velice schopný manipulátor jim přeroste přes hlavu a bude toho na své stranické kolegy až příliš mnoho vědět…
Zajímal vás víc on, jeho doba nebo prolnutí obojího?
Bavíme se zatím vlastně pouze o politickém pozadí příběhu Zdeňka Tomana. Mně ale nešlo v první řadě o to, udělat další historický film. Chtěl jsem natočit nekompromisní silný herecký film, který bude pravdivý, vyjde z reálných postav a budu si umět obhájit každý obraz, který jsem natočil.
Zvolil jsem takovou formu vyprávění, při níž jsem se nesnažil látku zdramatizovat, tedy vystavět klasické drama. To bych musel hodně fabulovat, a to jsem nechtěl. Hlavním motivem bylo natočit sondu člověka, který toho chtěl pro sebe příliš mnoho a svou nenasytností zadusil sebe i svou rodinu, přičemž napáchal hodně špatných věcí. Takových lidí máme kolem sebe spoustu. A po nich potopa. V těch třech poválečných letech se událo strašně moc věcí a jejich následky bohužel přetrvaly dodnes – nic moc, na co bychom měli být pyšní.
Kristýna Boková hraje Tomanovu milenku.
Kdy jste se rozhodl obsadit do hlavní role Jiřího Macháčka?
Už při psaní finálních verzí scénáře. Jirka je hráč a i Toman byl hráč, jen každý hraje o něco dost jiného. Byl jsem si jistý, že Jirka na této postavě odvede obrovský kus práce, že bude svým přirozeným charismatem uvěřitelný jako manipulátor i hochštapler. A to mi plnou měrou naplnil, je mimořádně autentický, což je pro mě zásadní, protože postavě Tomana v jeho podání věřím každé gesto.
Vedle něj jsem postavil herečku Kateřinu Winterovou do role Pesly Tomanové. S ní jsem naopak neměl žádné zkušenosti, doporučila mi ji castingová režisérka Petra Svarinská. A mě nejdřív zaujalo právě to, že ji osobně neznám, protože zatímco o všech ostatních postavách jsem z různých zdrojů toho věděl mnoho, postava Pesly zůstávala tajemná. A já jsem chtěl být sám překvapen, co mi herečka nabídne, protože jsem si uměl představit patnáct možných poloh, jak by se ta role dala uchopit. A věděl jsem, že mám špičkovou divadelní herečku, která není okoukaná ve filmu, což může jedině prospět. Dnes jsem z dvojice Macháček – Winterová nadšený.
Zábavné je obsazení senátora Jaroslava Kubery do role prezidenta Edvarda Beneše. Jak jste si na něj a jejich podobu vzpomněl?
Upozornil mě na ni asistent režie a já jsem si uvědomil, že to je vlastně pravda. Pozvali jsme ho na kostýmní zkoušku a obsadil jsem ho. Ale nakonec z toho natáčení zůstal ve filmu jen jeden záběr. Snad mi to pan senátor odpustí.
Je čím dál těžší točit dobový film v reálných prostředích – jak jste si s tím poradili?
Mnohé usnadňuje digitální technologie. Před deseti lety bylo levnější obejít lidi, domluvit se s nimi a odstranit z fasád nepatřičnosti jako třeba satelitní talíře. Dnes je mnohem rychlejší a levnější je vygumovat.
Ale reálná prostředí ubývají strašně rychle. Trvalo nám půl roku, než jsme dosáhli toho, abychom mohli o víkendu na chvíli zavřít křižovatku v Praze na Letné před ministerstvem vnitra a dostat tam historickou tramvaj.