První se po celá devadesátá léta s nostalgií obracel k různým žánrům americké hudby včetně blues a country. Loňská deska Unspeakable je proto příjemným překvapením. Frisell se sice nezříká minulosti, album otevírá skladba s příznačným názvem 1968 a objevuje se na ní i Hymn For Ginsberg, ale tentokrát k ní přistupuje bez přehnané úcty a zbytečné nostalgie.

Typicky posmutnělé písně nechybějí, ale střídají se s říznějšími. Frisell také použil mnohem širší spektrum výrazových prostředků. Na desce se objevují prvky rhythm and blues (White Fang), rocku (Del Close), funku (Alias) i filmové hudby. Gramofony a samply Hala Wilmera nejen umocnily pestré aranžmá, ve kterých se objevují smyčce i žestě, ale přiblížily desku dnešku. Unspeakable nabízí postmoderní stylově nezařaditelné koláže. Nejvíce je to patrné v hybném Stringbean, kde se vedle sebe objevují prvky rocku i filmové hudby a barevnost umocňují žestě se smyčci i samply.

Mehldau sólově

Zcela jiný přístup na koncertní desce Live In Tokyo zvolil o generaci mladší pianista Brad Mehldau. Po vzoru velkých jazzových klavíristů minulosti, jako byl Theolonius Monk, Cecil Taylor či Keith Jarrett, se rozhodl natočit čistě sólovou desku. Odvážný byl zejména ve výběru skladeb.

Mehldau na ni sice zařadil standardy Monk's Dream, Porterovo From This Moment On či Gershwinovo Someone Watch Over Me, ve kterých prokázal své schopnosti jazzového pianisty. Jádrem desky, kterou rámují dvě citlivé úpravy skladby britského písničkáře Nicka Drakea, je však dvacetiminutová verze skladby Paranoid Android od skupiny Radiohead.

Přestože tato kapela hodně staví na nezaměnitelné nostalgické náladě, kterou umocňují použité zvuky, Mehldauovi se ji ve vlastní úpravě pro sólový klavír podařilo zachovat. Zejména úvod oplývá křehkostí a slyne stejným smutkem jako originál. I Mehldau prokázal, že se vyplatí hledat nové podněty a nedržet se jen zavedených způsobů vyjádření.

Bill Frisell: Unspeakable
Nonesuch/Warner Music 72:45

Brad Mehldau: Live In Tokyo
Nonesuch/Warner Music 70:40