Jsem si dávno velmi dobře vědom, že nedělám už po desítky let nic jiného, než že "vstupuji do šlépějí starých mudrců". To mne nepřekvapuje. Všichni dospíváme k týmž závěrům, jde jen o to, že v každé historické době máme k dispozici jiný pojmový aparát, alespoň zčásti, a někdy jsou takové doby přelomu, kdy se i s tím aparátem musí trošku jako zakvedlat a vytvořit nějaký lepší, ale cíl té práce zůstává skutečně neustále tentýž. A je to taktéž tentýž cíl, který mají ti mystikové, eventuálně theologové, ti už to mají trochu tak jako doktrinárně určené, třeba podobně jako to doktrinárně určené měli dejme tomu dialektičtí materialisté (a ovšem "marx-leninisti") atd., ale hledání je stejné, svým způsobem pracovní pole ontologie a pracovní pole theologie, například, se překrývají, zcela se kryjí, není to identické, ale zcela se překrývají, takže já mohu, a také to dělám, klidně používat theologické terminologie a theologové mi rozumějí a koncedují mi to, a zase se mnou mohou mluvit oni jinak, jo.

Zůstává ale faktem, že dojdeme-li k tomu, že je nejdokonalejší možné jsoucno nebo že je Tao nebo že je karma a tak dál, tak neříkáme nic. Právě trápení filosofa je, že musí vysvětlit, co to tedy je a - hlavně - jak je možné, že to je, a taky, současně s tím, jakým způsobem je to strukturováno nebo jak se to chová a tak dále. No a, na počátku třetího tisíciletí máme jaksi umytou hlavu, protože když jdeme na tu věc opravdu důsledně, tak musíme velmi tvrdě konstatovat, že naše výkladové metody dosud používané, a v důsledku toho i celý náš kategoriální aparát, s nímž pracujeme ve filosofii a do určité míry vlastně i ve vší vědě, je nedostatečný, není valentní a vlastně není ani použitelný a zavádí nás neustále právě zpět do toho bludného kruhu, kde se chytáme jako kočka za vlastní ocas.

(...)

Jsem poslední, kdo by si dovolil říci, že Hegel nejenom dovede kolem toho (dialektiky - pozn. red.) dokonale kouzlit slovy, ale skutečně taky z rukávu sype obdivuhodně inspirativní a přesné postřehy - jenomže to je stejný případ jako u chudáka Spinozy: stovky inspirativních iniciativ a přesných pozorování, člověk jen hluboce lituje, že filosof se stal otrokem metody, jíž se svěřil. Marná sláva, my filosofové si dobře vidíme do kuchyně a dobře vyčicháme, kde je vzácné koření, a vidíme na první pohled, kde je stůl zavalen zbytečným, byť třeba nablýskaným vercajkem.

Můžeme se bavit klidně o jednom i o druhém. Vercajku se nemusíme posmívat; ale my dnes jdeme po jiných věcech. Notoricky se samozřejmě vrací i "hlubokomyslná" poznámka, že Hegelovi stejně jako Spinozovi vlastně tanula před očima mystická vize, to pak, neboť tato vize je nevyjádřitelná, pošramotilo jejich (jinak snad správnou) metodu výkladu. K tomu však filosof poví jen toto: každý, kdo je filosofem, má před očima tuto a ne jinou "mystickou vizi". Jen logičtí pozitivisti a postmodernisti prý nikoli. A je třeba filosofy ctít a ne se jim smát, že prý "každý říká něco jiného", když zkoušejí možné-nemožné, jak se k této vizi stále blíže přiblížit.

Myslím, že znám Marxe dobře, ne jen z opakované četby, ale i jakousi empatií. Troufám si říci, že lze prokázat, že od mladých let ho sužovala noční můra, že může dojít k jedinovládě finanční oligarchie (počínaje Rukopisy z roku '44 a konče posledními stránkami Kapitálu: Marx pochopitelně nemůže mít naše dnešní pojmy, neboť kapitalismus byl z našeho hlediska teprve in statu nascendi, a tak používá termínů, jež my vidíme až jako nešikovné, leč jasně je vždy definuje), kdy třídní boj opět pomine a oligarchie bude simulovat a falšovat podmínky socialismu tím, že umožní "vykořisťovaným" (dnes tzv. "pracujícím") vysokou životní úroveň a současně je úplně oblbne svou demagogií. Jeho až hektickou snahu vybudovat co nejdříve mezinárodně akceschopné revoluční hnutí, jež by bylo s to včas realizovat socialistickou revoluci, věru nelze svádět na nějakou osobní fanatickou mánii, spíš to vyplývá jako závěr z varovných poznatků, jež získal jak ze studia svého předmětu, tak ze skutečné vědecké intuice.

Co hledáme, je přece jedna skutečnost, to všichni víme. Nejsou dvě skutečnosti nebo deset skutečností, nejsou dva Bohové, je jen jeden, není patero Tao, je jedno, a nejsou čtyři Prázdnoty, ale jedna atd., všichni hledáme jednu skutečnost. No a jestliže tedy je jedna skutečnost, tak filosof má právo prohlásit tvrdě, že jedna skutečnost implikuje jednu základní zákonitost. Ať podle toho či onoho modelu, ale jednu, ne patero.

Existenciální rozměr ontologie je mi dávno znám, ale protože sám jsem nikdy "existenciálními pocity" netrpěl (pořád jsem měl nějakou pitomou práci), nepálilo mne to tak. K roku 2000 je ale naše existenciální situace nepopiratelně horší, než byla ve 20. a 30. letech, kdy filosofie existence vznikala, a rozhodně horší než v 50. a 60. letech. To, co by se dalo nazvat die geistige Situation der Zeit 90. let, je v první řadě diagnostikovatelné jako ztráta veškeré naděje, a to, na první pohled ku podivu, celoplanetárně (v tom je ten rozdíl od stejnojmenné a ve své době právem slavné studie Jaspersovy ze samého začátku 30. let).

"No future", o níž zpívali Sex Pistols roku 1977, byla vyslovena i chápána jako tvrdá provokace. Po událostech 90. let (roku '99 NATO v Jugoslávii aneb finis coronat opus) se stala základním životním pocitem, který je tak samozřejmý, že o něm ani netřeba mluvit. Jediné východisko je rychle si zvyknout, k čemuž všemi silami přispívají masmedia, showbusiness, reklama a přímo vědecky programovaná ideová předpříprava nástupu globalizace: jelikož jsme všichni ve zcela akutním ohrožení, velmi rychle jsme si osvojili přirozenou sebezáchovnou taktiku "zachraň se, kdo můžeš", buď připraven na to, že se dokážeš přizpůsobit všemu.

Ani pro jednotlivce, tím méně pro společnost, není jiný výhledový program než sežrat všecko, co ti bude servírováno (od brainwashingu až po genocidu) i s chlupama. Dobře dávkované a směrované informace o situaci ekonomické, ekologické, demografické atd. nás vychovávají k tomu, že jediné možné je nechat vše v rukou mocných (globální finanční oligarchie), kteří nás zcela zřetelně poučují o tom, že žádný odpor prostě neuspěje. Masová fatalita ochucovaná drobnými příležitostmi ke carpe diem se neobjevuje ovšem v dějinách poprvé. Její důsledky jsou však vždy více než negativní, byť mocní a vládnoucí si přitom myslí, jak to všechno krásně zvládají.

...současná historická situace naléhá na 21. století takovou vahou, že "marná všechna lásky snaha", a filosof bude se skleslýma rukama hledět na to, jak se doslova člověk člověku stal vlkem. Globalizace má ne pouze ekonomický rozměr a dopad, ale skutečně "globální": degraduje a devalvuje naprosto bez výjimky všecko. Lidská psychika je bezprecedentně rychlým historickým pohybem, a dokonce cílenou "strategickou přípravou" vystavena deformacím, jež mohou ústit v absolutní psychotickou a sebevražednou reakci.

Hledat, kdy to začalo, není ovšem předmětem této knihy. Vše počíná splývavým způsobem, ale rozplývání eventu (E. B. používá tento termín ve snaze vyjádřit událost jako fluxus, jako něco, co se děje, zároveň segment dění i jeho tok - pozn. red.) někdy může být velmi rychlé. Teoreticky je pořád ještě šance: úplně odstranit systém založený dnes už jen a jen na růstu zisku. Ti, kdo ho vedou, to ale neudělají. My ostatní, tj. 99 % lidstva, jsme dnes nejen v praxi zcela bezbranní, ale ani teoreticky nemáme situaci analyzovanou, takže prostě nevíme, jak se bránit. Při dalším živelném průběhu může dojít na to, že opravdu "budeme zbaveni všech starostí", najmě filosofických.