Řecké pašije podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný dokončil Martinů na anglické libreto začátkem roku 1957. Tuto verzi však posléze podrobil řadě revizí a značně pozměněná podoba Řeckých pašijí se po curyšské premiéře v roce 1961 stala světově proslulou a vlastně závaznou verzí. O rekonstrukci původní podoby opery se zasloužil muzikolog Aleš Březina, za což mu patří dík, stejně jako za zasvěcenou stať v programu inscenace.

Bylo by pošetilé vynášet jednu verzi nad druhou, protože se jedná o dvě umělecky svébytná a co do struktury značně odlišná díla. První verze respektuje více epičnost Kazantzakisovy románové fresky (podtrženou i postavou Vypravěče), ale zároveň je i výrazně dramatická a vpravdě divadelní. O tuto poslední kvalitu se opírá inscenace režiséra Davida Pountneyho, kterou z londýnské Covent Garden, kde měla premiéru v dubnu 2000, přenesla na prkna brněnské opery jeho asistentka Nicola Raabová.

Scéna evokuje vesnici

Scénograf Lazaridis zastavěl obrovitý prostor Janáčkovy opery do výše vyzdviženou konstrukcí, jež formou jednotlivých, lávkami propojených stanovišť evokuje jak vesnici, kde se opera odehrává, tak i pašijové hry, o nichž je řeč. Pountney konstrukci oživil spoustou paralelně se odehrávajících akcí, a docílil tak sugestivního dojmu života vesnického společenství. Základní černo-šedé ladění odpovídá jak vyprahlosti řecké krajiny, tak i srdcí. A nikoli náhodou připomíná uprchlická vesnice, zasunutá pod konstrukcí, bezdomovecké obydlí kdesi pod mostem či dálničním nadjezdem.

Předností Pountneyho režie je detailní herecká práce s operními sólisty, kteří nepostávají bezcílně na rampě, ale skutečně jednají, naprosto přirozeně a přesvědčivě. Složité scénické akce nepůsobí samoúčelně, ale skládají obraz života, v němž se křesťanské ctnosti proměnily na byznys a lidská srdce a svědomí obrostla ztučnělou nepřístupností.

Zdařilé hudební a pěvecké nastudování

Po hudební stránce přinesla inscenace pod taktovkou německo-dánského dirigenta Christiana von Gehren zážitek z dynamické a výrazové plasticity orchestru, vyrovnané úrovně sólistů, ať už londýnských, či domácích pěvců, a vynikajícího výkonu brněnského sboru.

Sólistickému obsazení jednoznačně dominoval charismatický basista Willard W. White v roli kněze Fotise, důstojným partnerem mu byl Peter Sidhom jako kněz Grigoris, Manolios Matthewa Eltona Thomase byl vedle nich méně výrazný, byť spolehlivě zazpívaný i zahraný, stejně jako Kateřina Marie McLaughlinové. Krásným zážitkem byl rovněž Starý muž v podání stále obdivuhodného Richarda Nováka.

Uvedením Řeckých pašijí vyvrcholil projekt Česká hudba 2004 - nedílná součást evropské kultury, který loni v lednu otevřela Pountneyho inscenace Janáčkovy Její pastorkyně. Kdyby projekt nepřinesl nic jiného než tyto dvě inscenace, byl jeho smysl bohatě naplněn.

Bohuslav Martinů: Řecké pašije

Dirigent: Christian von Gehren, režie: David Pountney, režijní nastudování Nicola Raab, scéna: Stefanos Lazaridis, kostýmy: Marie-Jeanne Lecca, choreografie Elaine Tyler Hall. Premiéra 16. 1. 2005 v Janáčkově opeře Brno.