Článek
„Je toho tolik vrytého do nevědomé paměti a do podvědomí,“ posteskne si herečka na jedné ze stránek svých vzpomínek, které přibližuje natolik sugestivně, že čtenář má dojem, že v mnohých obrazech vyvolaných z paměti byl osobně přítomen.
Není to text jdoucí od dětství ke zralosti, byť ani tomu se nevyhýbá, ale volný sled obrazů, v nichž se přeskakuje v čase, protože bez minulosti nemá přítomnost smysl. Knížku, která vznikla přepisem deseti dílů rozhlasových Osudů vysílaných v roce 2013 na stanici Český rozhlas Vltava, můžete otevřít na kterékoli stránce a okamžitě se začtete.
Její autorka neztrácí čas a úspornými, a přitom jistě vedenými tahy uvádí čtenáře do situace. Do krajiny svého dětství kolem Mladé Boleslavi, do studentských let na konzervatoři pod vedením Jiřího Plachého i Otomara Krejči, který hrál v jejím životě klíčovou roli, do vzrušených okamžiků sovětské okupace v srpnu 1968 prožitých v Liberci, ale především do mnoha zastavení divadelních, ať už na jevišti Národního divadla či Krejčova Divadla za branou I a II.
Málokteré herecké memoáry jsou psané s takovou pokorou a ostychem, málokteré tak nesobecky myslí především na lidi kolem. Stránkami vzpomínek Marie Tomášové defilují vzácná jména české kultury – František Hrubín, Vladimír Holan, Josef Topol, Alfréd Radok, Jan Klusák, Zdeněk Šesták, Milan Munclinger, Josef Koudelka, Jan Koblasa, Jan Patočka, Leopolda Dostalová, Zdeněk Štěpánek, Jan Tříska...
Nadaná herečka své generace
Marie Tomášová, jedna z nejnadanějších hereček své generace, která na jevišti ztělesnila obraz současného mládí i dívek a žen Čechovových, Shakespearových, Sofoklových či Tylových. Zažila i to nejhorší, co herce může potkat – nucený odchod z jeviště a přetěžký návrat po dvaceti letech odmlčení. I to dokáže reflektovat bez bolestínství, jen s hořkým vědomím ztráty, která ji, jak sama říká „zavázala na uzel, na gordický uzel“ a zbavila ji herecké jistoty a radosti.
Herečka, která pochybuje, že dokáže zachytit tvůrčí metodu režiséra Otomara Krejči, ji ve skutečnosti popisuje velmi poutavě a přesně. Právě proto, že je to pohled „zevnitř“, jako by housle vyprávěly o mistru, který je dokázal rozeznít. A nejen je, ale celou filharmonii.
A ještě o jednu vzácnou hodnotu se Marie Tomášová se čtenáři dělí, a tou je kvalita slova, jazyka, lidského hlasu a hudby. Právě proto, že jimi nechala prostoupit svůj život a dokázala zážitek z nich zprostředkovat divákům i posluchačům; v době, kdy působila v Lyře Pragensis, všechno své umění vkládala právě do slov.
„Jsou hodiny, dny, měsíce… v životě – prožité tak, že jsou nesdělitelné, zůstanou v člověku. Musí v nás zůstat. Do konce dnů,“ píše Marie Tomášová v posledním zastavení své knížky, v níž se jí přese všechna její tvrzení podařilo bariéru nesdělitelnosti překonat.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: