Den bude dlouhý

Antologie textů českých písničkářů

Před nějakými dvaceti lety postěžoval si rozmrzele jeden tehdy nestarý český básník, že jako autor veršů se před lidmi nechytá, když přijde nějakej chlap s kytarou... Kdyby jen tušil, že se dožije, jak ti chlapi (a ženské) obsadí i velkou řadu Klubu přátel poezie - nejváženější českou básnickou edici! Jeho vrstevník Pavel Šrut se však z té knížky v dnešním sloupku raduje, neb už tenkrát mu byli ti s kytarou (piánem či harmonikou...) básnicky blízcí a kamarádil s nimi.

Texty devětadvaceti písničkářů-klasiků (všichni vstoupili do povědomí posluchačů před rokem 1989) vybrali s vědomím neúplnosti Jan Šulc a Jaroslav Riedel a knihu věnovali památce Emila Pospíšila, jemného sitáristy, který mnohé jako spoluhráč doprovázel.

(Paseka)

Jiří Kamen: Hugo

Podtitul knihy je vlastně její anotací: Nejkrásnější voják rakouskouherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu.

Kamenův román o Hugo Sonnenscheinovi řečeném Sonka (1889-1953), o bohémovi, který byl vždy tam, kde se něco dělo, o svůdníkovi i svedeném, o mystifikátorovi, který byl zároveň obětí svých mystifikací, je nejen beletrií, ale i doplňkovou učebnicí pro výuku historie: po idylickém 19. století přichází absurdita toho 20. a Sonka si ji nabírá vrchovatě.

Za všech okolností, v těch hrách o život, zůstává Sonka stále expresionistickým básníkem: Pouze ve snu si připadám úplný. Všechny své přátele a milenky jsem viděl nejdřív ve snu. Každý z nás si ale musí na otázku, zda hrdina zvítězil nad všemi ideologiemi, nebo ideologie zvítězily nad ním, odpovědět sám. A nebude to vůbec jednoduché.

(Prostor)

Z překladů:

Francis Fukuyama: Budování státu podle Fukuyamy

Koncem dějin se světoznámý autor moc netrefil, ale evidentně poučen napsal pozoruhodnou analýzu současného stavu světa a role moci v něm. Počeštěný název sice neodpovídá originálu, ale českému oku právem připomíná peroutkovskou souvislost a jde přece o to, jak píše v doslovu Jan Sokol, chtít vidět a umět se dívat. Proč je stát potřebný?

Aniž bychom se chtěli vrátit do světa soupeřících velmocí, musíme si uvědomit, jak potřebná je moc. Co mohou dělat jen státy a nic než státy, je kumulovat a efektivně užívat legitimní moc. Tato moc je nutná k vynucení vlády zákona doma i ve světě. Ti, co se radují nad "soumrakem svrchované moci", ať se jedná o pravicové zastánce volného trhu, nebo o levicové internacionalisty, by měli vysvětlit, co nahradí moc svrchovaných států v dnešním světě.

(Přeložil Jan Havlík. Alfa Publishing)