První, co návštěvníka, který vstoupí do Bazénové haly bývalých městských lázní, ohromí, je zasazení jednotlivých exponátů do rozlehlosti prostoru. Dvojice kurátorů Lucie Mlynářová a Luděk Lukuvka rozdělila hlavní prostor několika černými panely s horizontálními pásy fotografií na bílém podkladě. Tím docílila rozdělení haly na několik sekcí věnovaných konkrétním autorům, ale zároveň dokázala vtáhnout návštěvníka do děje. Ten totiž, jakmile vstoupí, je okamžitě atakován velkým logem názvu výstavy a zároveň se musí mezi panely proplétat, hledat i nalézat. Prakticky za každým rohem na něj čeká překvapení.

Člověk si připadá jako dítě, které zavřou na noc do cukrárny. Stejně jako ono si často nemůžeme vybrat, co chceme duchovně pozřít. Z jedné strany nás atakují nejstarší fotografie ze sbírky PPF, pražské momentky od Františka Fridricha. Mají hodnotu nejen uměleckou, ale i dokumentární, protože můžeme vidět, jak například vypadala Prašná brána v roce 1875.

Zároveň nás oslovují promyšlené geometricky pojaté akty Františka Drtikola, zadumaná zátiší Josefa Sudka, přízračné abstraktní kompozice Jaromíra Funkeho, hrátky s polostíny Václava Chocholy či surreálné vize Emílie Medkové.

Ale ani současní tvůrci, kteří jsou prezentováni na okolních ochozech, si s klasiky žánru nijak nezadají. Jde v první řadě o autory takzvané Slovenské nové vlny. Sextet černobílých aktů umístěných na galerii připomíná zvláštní postmoderní oltářní obraz. Duchovní hloubku mají také práce Václava Jiráska, který zpracovává romantizující symbolikou, jež se velice často dotýká religiózních témat, ale i lidské tělesnosti.

Anonymita krajiny 

Naprosto odlišně přistupuje k tělu Veronika Bromová. Nebojí se experimentovat s vlastní nahotou, kterou posouvá až za hranice surrealismu či symbolismu. Ivan Pinkava zase pracuje se živým nahým tělem podobně jako kdysi Michelangelo s chladným mramorem.

Krajinu coby poetickou a zároveň i banální tematiku chápe autorská dvojice Jasanský & Polák. Jejich konceptuální přístup dává prostřednictvím určité anonymity krajině zvláštní posmutnělý ráz.

I když je výstava v bývalém prostoru bazénu, rozhodně není na vodě. Je pečlivě sestavená a koncipovaná tak, že i návštěvník ne zcela znalý dějin naší fotografie pochopí její vývoj i umělecký přínos.