Spisovatelka Sharon J. Boltonová: Brexit může být příležitost, ale i katastrofa

Byl to takový dětský sen. Spousta holčiček má podobné představy nebo se chce stát princeznami. Když člověk vyroste, pochopí, že musí ambice upravit podle reality a snažit se vybrat něco, v čem je dobrý.

A já nebyla zrovna dobrá tanečnice, takže jsem se rozhodla věnovat se psaní. Ale že jsem dobrá spisovatelka, jsem zjistila poměrně pozdě.

Určitě se v něm ta zkušenost projevuje. Píšu hodně vizuálním stylem, protože si myslím, že čtenář by měl dobře vidět, co se v ději odehrává. Takže se snažím vytvářet takové obrazy. Mám dojem, že to vychází z dob a zkušeností, když jsem studovala divadlo, když jsem hrála.

Některé mé knihy byly vybrány jako předloha pro televizní nebo filmové zpracování. Je to jistě proto, že jsou psány právě takovým stylem.

Charlotte Brontëovou jsem obdivovala už jako dívka. Také jsem měla ráda Kinga. A protože to maminka neviděla ráda, schovávala jsem jeho knihy za romány Brontëové. Dalo by se říci, že jsem oba četla zároveň, a mám pocit, že mé romány jsou kombinací někde mezi těmito autory. Třeba Jana Eyrová je dokonalý příběh thrilleru. Je v něm zajímavá postava, záhada a celková temnost prostředí i děje. Je to až gotická próza.

Snažím se to kombinovat s postupy Stephena Kinga, kde je zase prostředí, v němž neplatí žádná pravidla, takže se může stát úplně všechno. Asi se mi to úplně nedaří, ale je to směr, kterým jdu.

Vymyslet právě toto jméno trvalo docela dlouho. V první verzi se jmenovala Solveig, což je zvláštní, hezké jméno. Švagr, který byl prvním čtenářem, mi rukopis pochválil, ale řekl jasně, že se to jméno pro ni vůbec nehodí. Takže jsme udělali brainstorming a já chtěla jméno, které by nebylo z vyšší třídy. Ona má konkrétní původ a Lacey se mi líbilo.

Zato příjmení jsem chtěla kontrastní, úderné, a tak jsme kombinovali. Nakonec zvítězila volba jemného křestního jména a tvrdého příjmení. (Flint anglicky znamená pazourek – pozn. red.)

Ne. Je velmi složité zapracovat konkrétní lidi do literárních postav. Živí lidé jsou komplexní osobnosti, kdežto v literatuře se zvýrazňují jen některé jejich rysy. Zato šéf a kolega Flintové Mark Joesbury má skutečný vzor. Při přípravě knihy jsem se sešla s opravdovým policistou, který pracuje v utajení. Povídali jsme si víc než dvě hodiny a stal se předobrazem Marka.

Ano. Jakmile začínám pracovat, musím vědět, v jakém prostředí se bude děj odehrávat. Proto jezdím po Anglii a vybírám si místa, která jsou na první pohled hezká, ale skrývají pod povrchem cosi temného, co hned nevidíme, ale co je přitom určuje.

Než jsem ho začala psát, pracovala jsem v organizaci správy řek, takže Temži dobře znám. Fascinuje mě a zároveň i straší tím, jak je obrovská, silná, hluboká, nekonečná. Nikdo neví, co všechno je na dně, ani to nikdy nezjistí. Podle mě je to i příčina, proč se Anglie i Londýn staly tak proslulými v námořnictví. Vždycky jsem o ní chtěla něco napsat.

Píšu detektivky a čtenáři se zajímají, co se děje, když se člověk vydá špatnou cestou, když se svými činy obrátí proti sobě. Myslím si, že každého zajímá to, když se může s obětí identifikovat nebo v něm vyvolává silné pocity. Nejlépe funguje, když jde o dítě nebo mladou ženu. Každému je jich líto.

Pokud jde o nefunkční rodiny, často se věci, jež nejvíce ubližují nebo se jich nejvíc bojíme, odehrávají blízko rodinnému prostředí. Je děsivé, když těm, kdo by vám měli poskytovat bezpečí a starat se o vás, nemůžete věřit. Na koho se máte obrátit, když vám ti, kdo by vás měli milovat, dělají hrozné věci?

Příběhy mladých žen z Afghánistánu vycházejí ze skutečnosti, opravdu se staly. Co se týče imigrace jako takové, myslím, že ten problém měl být identifikován vládami dávno předtím, než nastal. Vlády rozvinutých zemí si měly uvědomit, že se něco takového může stát. Zvláště v souvislosti s válkami na Středním východě.

Navíc v situaci, kdy existují informační prostředky umožňující lidem vidět, že někde jinde je šance na lepší život. Měly reagovat dříve a mít plány.

Jaké by to měly být, není jednoduché říci. Myslím si, že by to měla být kombinace kontrolované migrace s investicemi v zemích, odkud se odchází, směřovanými do jejich rozvoje, vzdělání, propagace ženských práv. Jde o to, aby se ty země opět staly místem, kde se chce žít. Nekontrolovaná masová migrace nemůže přinést nic dobrého. A řešení by mělo být na nejvyšší úrovni OSN, EU, aby bylo účinné.

Mohla by to být příležitost, na druhou stranu by to mohla být obrovská katastrofa. Jen čas nám odpoví, která varianta to bude.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: